V červnu za dva roky si připomeneme událost, která definitivně změnila moderní svět – počátek 1. světové války, jíž se také říká Velká. Formálně ji započal atentát. Srbský terorista Gavrilo Princip při něm zavraždil rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Je to jediný známý historicky doložený sarajevský atentát.
Sarajevský atentát byl jen jeden
V těchto dnech se ovšem při užití totožné terminologie hovoří o půlkulatém výročí příhody, jež se stala před patnácti lety v Česku. To, že se také nazývá „sarajevským atentátem“, je výsledkem obratné manipulace se skutečností. Malér by byl, kdyby ji tak začala vnímat i historiografie, neboť tento příběh je samozřejmě také součástí dějin. Byť pouze lokálních, českých. Ty jsou ovšem už tak řádně zaneseny mýty, s nimiž se čeští historici střídavě občas úspěšně a často marně perou. Proč v naší historii usazovat další blud?
Václav Klaus má neobyčejný talent přiřadit ke svým zážitkům a činům dramatická přízviska, která dodají vcelku banálním událostem, běžným v osobním i politickém životě, rozměr společensky osudového významu. Moje maminka tuto schopnost definovala svérázně po žižkovsku: udělat z prdu kuličku. Historické paralely jsou k tomu účelu jako stvořené. Po bližším ohledání zjišťujeme, že současný prezident s nimi zachází jako s příslovečnými holínkami a hodinkami; společné mají jenom to, že se natahují.
Umím si představit, že Klaus by nějaký svůj otřepaný spor o euro s představitelem EU, pokud by ta debata proběhla blízko dětského pískoviště, dokázal nazvat „písečnou bouří“. Je to obratné, z prkotiny udělat velkou věc, viz nedávnou airsoftovou hříčku v Chrastavě. (Byť tady měl prezident i při svém patetickém a účelovém přehánění i své nesnesitelné neschopnosti připustit, že nejen jiní, ale i on za něco může, drobnou pravdu – nesvědčí to o ničem pěkném, taková věc.) Ale zpět k souvislostem „sarajevským“: dodá-li někdo záležitosti, která se ho dotkla, nebetyčný rozsah a dosah, a podaří-li se mu o tom přesvědčit i ostatní, nebývale roste a košatí i on sám a jeho význam. A jak už řečeno, mazané využití zavedeného termínu, spojeného s něčím jiným, skutečně důležitým, neřku-li fatálním, dodává pak odlesk důležitosti a fatálnosti i jeho historce.
Nicméně, promiňme to prezidentu Klausovi, vždyť každý máme nějakou sebestřednou libůstku. Mizérie nastává až ve chvíli, kdy jsou okolí, ba veřejnost, ochotny výsledky této hry přijmout a brát je za své. Slova často dodávají událostem jejich obsah. A bylo by zlé, kdyby děje z roku 1997 nakonec byly vnímány výhradně jako organizovaný a cílený útok na osobu Václava Klause. Neboť on nebyl hlavním cílem tehdejší eskalace společenského napětí, byť na něm měl velký podíl a nakonec ho to zasáhlo velmi citelně, což ovšem (nutno ocenit jeho taktické i strategické nadání, koneckonců i bojovnost) značně obratně otupil a následně využil k dalšímu vzestupu, vrcholícímu na hradčanském trůnu. Jedním z významných kroků ke Klausově resuscitaci byl, jsem přesvědčen, právě obratný (Václav Havel ho nazval kejklířským) příměr k sarajevskému atentátu. Okruh Klausových blízkých nejen v politice, ale i v médiích, toto přirovnání začal masivně šířit, časem ho přijala širší společnost a bylo vyhráno! Lidé chtěj nechtěj cítí náklonnost k obětem zákeřných útoků.
Při tom nešlo v první řadě o Václava Klause, ale o černé peníze. Konkrétně o milióny, které se ocitly v pokladně ODS a jejichž dárci měli být pánové Lajos Bács z Maďarska a Radjiv M. Sinha z Mauricia. Přičemž Bács byl dávno mrtvý a Sinha o existenci nějaké ODS neměl ani potuchy. Ve skutečnosti ty peníze byly od bývalého tenisty a majitele zprivatizovaných Třineckých železáren Milana Šrejbra. Jeho sponzorskému daru předcházela jako z udělání půlmiliardová státní dotace na odstranění ekologických škod od vlády Václava Klause. Po odhalení podivných příjmů strany vystoupili na tiskové konferenci 28. listopadu 1997 dva vlivní členové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip a vyzvali Václava Klause, aby převzal politickou odpovědnost a odstoupil z funkce předsedy ODS. Nutno uznat, že tato morální výzva měla mírně nemorální souvislost: byla pronesena v Klausově nepřítomnosti. Jednal právě v rozstříleném Sarajevu. Do očí to řečeno nebylo!
Co následovalo? Rozštěpení ODS. Vznik Unie svobody, strany s oslnivým a široce veřejností podporovaným nástupem a pitvorným a trapným koncem. Odchod koaličních partnerů ODS – lidovců a ODA – z vlády (pro spravedlnost dodejme, že toto mravní gesto bylo poněkud pokrytecké, obě partaje měly ohledně svého financování nečisté svědomí také) a logický pád kabinetu. Fungování vlády ovšem bylo už tak velmi labilní, protože záviselo na hlasech přeběhlíků z ČSSD. Václav Klaus ovšem politickou odpovědnost za peníze pro jeho stranu nepřijal a obratně převedl celou záležitost do oblasti osobního útoku na sebe a své ideje. Jeho příznivci nejprve před sídlem ODS zaútočili verbálně a hozenou láhví od Coca Coly na Jana Rumla a pak se sešli na Václavském náměstí, kde předsedovi partaje vyjádřili manifestačně podporu. (Velmi působivý byl přednes Livie Klausové při čtení dopisu syna Klause otcovi Klausovi.)
Po mimořádných volbách, které vyhrála sociální demokracie a ODS byla překvapivě druhá s poměrně velkým procentem hlasů, vznikla patová situace. Unie svobody odmítla vstoupit do případné koalice s ČSSD (a lidovci). A stejně bylo nepředstavitelné, že by se vytvořilo vládní uskupení ODS+KDU-ČSL+US. Důsledkem byl politický kšeft, či lépe řečeno handl, který uzavřeli Václav Klaus a Miloš Zeman: opoziční smlouva. Pod záminkou, že je nutno vyvést zemi z politické krize a někdy v budoucnu zavést většinový volební systém, který by omezil možnost křehkých a vratkých koalic, si rozparcelovali nadlouho moc a co je horšího, v souvislosti s tím i nepřehledné a neprůhledné nakládání s majetkem obce.
Opoziční smlouva byla osudovým a v mnohém pro následující vývoj země až katastrofálním dědictvím událostí závěru roku 1997. A co dalšího nám ony události a jejich důsledky předaly ve své závěti? Zkušenost, že podivné a nepřiznané peníze jsou normální, zejména financují-li silnou stranu s rozprostřeným společenským vlivem. Také závěr, že předseda partaje nenese politickou odpovědnost za chod svého sdružení, nechce-li. Či lépe řečeno – že u nás politická odpovědnost v politické kariéře neexistuje. A také, že svět, potažmo lid chce být klamán „falešnými slovíčky“. Protože to nebyl žádný atentát, ať už sarajevský nebo jiný, ani primárně útok na osobu Klause a už vůbec ne na „transformační proces a na pokus vybudovat prvně v dějinách naší země pravicovou stranu“, jak řekl prezident v televizním filmu, natočeném před pěti lety. Ve skutečnosti to bylo první zdejší otevřené opravdu dramatické vyvření špíny politiky, propojené s veřejnými zakázkami (a znovu a důrazně dodejme, že se zdaleka netýkalo pouze ODS).
Rychle skončilo pod pokličkou a to, co tehdy tolik pohoršilo alespoň část politiků a společnosti, stalo se časem zcela běžným politickým folklórem. Což je nejpodstatnější odkaz dějů, zahájených Lajosem Bácsem, Radjivem M. Sinhou a ukončených (či lépe řečeno: stvrzených) opoziční smlouvou. Vůbec ne to, že sarajevské atentáty byly dva. V dějinách má toto označení oprávněné místo jenom v jednom případě, spojeném s rokem 1914. V případě druhého, historicky nedávného, jde o maskovací manévrovací trik.