„Pokraščenia“ aneb Ukrajinský remont

Castro, Putin, Lukašenko, Janukovyč … každý z nich se méně nebo častěji obrací ke svému národu a každý jinak. Ukrajinský prezident Janukovyč nemá na rozdíl od svých kolegů veřejné rozmluvy v lásce, možná proto, že mu to nejde, a proto se je snaží omezovat na minimum. Každý správný otec národa ale musí se svými poddanými občas pohovořit, a tak i Janukovyč se někdy obětuje a rozdá přes televizní obrazovku trochu lásky.

Jeho rozumy naposledy potěšily Ukrajince minulý pátek. Speciál „Dialog s národem“ trval zhruba čtyři hodiny, ale věnovat mu pět minut bylo až kam. Neproduktivní tlachání udělalo radost asi jen Janukovyčovi, protože se snad ani jednou nepřeřekl.

Show měla všechny atributy klasického „tatíčkovského“ formátu. Obsahově byla na úrovni argentinské telenovely, tedy nula, a i dramaturgicky se vlastně podobala křečovitým hereckým výkonům. I Putinovy rozmluvy jsou dopředu zrežírované, jenže mají náboj a Putin je velmi dobře připraven. Ukrajinská verze připomínala špatně zrežírované ochotnické divadlo. Všichni se chovali podle pravidel a tak jsme dopředu věděli, že to dobře skončí. Alespoň na obrazovce.

Janukovyč jakoby si odpovědi dlouho promýšlel, moderátoři neskákali do řeči a smáli se i velmi špatným vtipům. Místa, odkud přicházely dotazy, byla před přenosem přísně utajená a klást je mohli jen vybraní tazatelé. Během přenosu proto většinou prezidentovi děkovali nebo žádali něco čistě pro sebe. Novinářům, kteří nebyli na seznamu, vyhrožovali zlámáním noh a do přímého přenosu se samozřejmě ani jeden z nich nedostal.

Janukovyčův "Dialog s národem“ byl nudným monologem muže, který si nevěří, obává se střetu s novináři, a proto mu televize poskytne komfortní prostředí studia plné servility, kde rozhodně nehrozí nepříjemné dotazy. Nepříjemné byly snad jen (asi ne Janukovyčovi) patetické výlevy některých kolektivů pracujících. Pomyslný Oscar byl přiřčen divadelnímu spolku z Kirovohradu.
Taky máte jakýsi podivně vtíravý sovětský pocit…?

To, jak Ukrajina opravdu nevypadá, nešlo demonstrovat lépe. Dobře. Virtuální „pokraščenia“ mělo nepředstavitelné a překvapivé dopady. Například na opozici. Ta předtím dva týdny urputně blokovala Nejvyšší radu, ale její odpor byl jakoby zázrakem zlomen a v euforii z Janukovyčovy krasořeči se navíc s vládní stranou dohodla na memorandu o podpoře evropské integrace. Nebo Tymošenková. Janukovyč rozhodl, aby byly z jejího pokoje odstraněny kamery. Jen tak. Ty kamery, které až doteď byly neodstranitelné. Happy end? Ani bych neřekla, evropskou integraci zatím prezident nikam neposunul a otázku poltických vězňů také nevyřešil.

Ale Janukovyč měl evidentně dobrou náladu po celou dobu vysílání a jistě ze studia odcházel s pocitem, že ho lidé mají rádi, že ten den vyřešil mnohým jejich problémy, a že „pokraščenia“ se stalo skutečností. A opravdu se obávám, že mu za toto veřejně organizované blahořečení nebylo ani trochu trapně. Nejhorší a nejděsivější na celém představení totiž nebyly neadekvátní výkony ochotníků z regionů, ale právě Janukovyčův spokojený úsměv, ke kterému je v takové situaci potřebné větší než malé množství nějaké zakázané látky nebo totální odtržení od reality.

Ekonomické problémy? Korupce? Cenzura? Oligarchie? Mezinárodní izolace? Porušování lidských práv? Cože? Neznám! Prezident prostě žije v sluncem zalité zemi, ve které mezi největší problémy patří špatné počasí.

Když jsem na Ukrajině pracovala jako dobrovolník, místo potřebných oprav jsme problematická místa jen intenzivně a oproti vší logice zamalovávali modrou barvou, a to dokonce i díry. Tehdy jsem pochopila, co to znamená „ukrajinský remont“. Evidentně se toho moc od těch dob nezměnilo a mám pocit, že ukrajinské „pokraščenia“ je vlastně takové ruské „pokrašenia“ (malování, zamalování). Vlastně jsem si tím skoro jistá. Premiér Azarov ukrajinsky neumí a i Janukovyč si často ukrajinská a ruská slova plete.

Pokraščenia: ukrajinsky zlepšení, nejskloňovanější, nejparafrázovanější a nejvysmívavější heslo současné ukrajinské politiky. Autorem je premiér Mykola Azarov.