Skoro pokaždé, když jsem v minulých letech v tisku nebo spíš v rozhlase či v televizi narazil na zprávu o nějakém dalším z bezpočtu sebevražedných atentátů al-Káidy v Bagdádu, nemohl jsem si pomoci: hned jsem měl před očima agenturní fotografii George W. Bushe na letadlové lodi Abraham Lincoln s transparentem upevněným na její věži přímo nad Bushovou hlavou. Ten transparent hlásal: „Mission accomplished“.
Svět podle Zdeňka Velíška (267)
Snad přispěju k nápravě jedné mediální dezinformace, když hned zkraje a mimo téma tohoto komentáře připomenu, že Bush ve své řeči, které se jinak neřekne než „Mission accomplished speech“, nic o splněné misi neprohlásil. Oznamoval jen konec velkých bojových operací v Iráku. Bohužel s tím transparentem nad hlavou.
Připomínám tu Bushovu neslavnou chvíli slávy jen proto, že to nebylo až po několika letech amerického působení v Iráku, ale už 1. května 2003, tedy ani ne dva měsíce po začátku iráckého tažení. A připomínám to ne proto, abych na současných událostech z Iráku zcela zbytečně demonstroval, jak se ten transparent i Bush sám mýlili, ale jen jako kontext jiného prohlášení amerického prezidenta o ukončení vojenské intervence USA v Iráku.
Čeká Obamu jeho „Mission accomplished“?
Stejně slavnostně jako Bush prohlásil 14. prosince 2011 Barack Obama: „Spojené státy za sebou nechávají suverénní, stabilizovaný a soběstačný Irák.“ I jemu se vrací jako bumerang ukvapený závěr, že splnil úkol, který si v souvislostí s Bushovou válkou v Iráku vytkl. Chtěl udělat tečku za velkým omylem americké globální politiky, spáchaným hned na počátku nového tisíciletí, ale zařídil pro Irák (a možná i pro Ameriku) jen pomlčku. Džihád v Iráku teď vybuchl takovou silou, že ho za hrozbu považuje už i režim v Teheránu, Turecko a šíitské oblasti v celém regionu.
Obama ví, že nebýt amerického zásahu do dějin Iráku v letech 2003–2011, nemusel se tam sunnitský terorismus takhle rozhořet (ani by byl nemohl) a nemusel se odtud rozšířit do Sýrie a zcela změnit průběh a povahu původního povstání proti Asadovi, které ve svých počátcích nebylo zatíženo náboženským pozadím a nesměřovalo k nastolení brutálního fundamentalismu, tedy nové totality. Nastolen měl být demokratický režim, dnes nesplnitelná vidina. Vývoj zcela opačným směrem nutí teď amerického prezidenta ironií osudu k novému zásahu na stejném, pro americké dějiny nešťastném místě. Obama je de facto v pasti Bushova dědictví. Bude je snad nakonec muset završit v Bushově duchu? (O tom a o dalších aspektech problému, kterým je pro Západ nečekaná ofenzíva sunnitského džihádismu ISIL, najdete v posledním Horizontu.)
GALERIE
Prezident Bush dává "palcem nahoru" znamení poté, co prohlásil konec hlavního boje v Iráku
Ještě pár dní a všechno může být jinak…
Dva dny, které uplynuly od živého vysílání nedělního Horizontu, udělaly z iminentního nebezpečí realitu. Pokud se potvrdí zprávy o tom, že v sunnitských městech obsazených na severu Iráku džihádisty se přece jen projevuje ochota obyvatelstva spolupracovat s okupanty, pak už ten nejnovější výpad ozbrojenců ISIL ze Sýrie zpět do Iráku nebude ani západní svět moci považovat za jeden z epizodických výbojů džihádu, které přestaly být monopolem al-Káidy a jsou teď nepříjemně časté na celém obrovském území subsaharské Afriky, Maghrebu i Blízkého východu.
Rovněž pak nebude možné považovat za pouhý výplod choromyslné hlavy myšlenku na zřízení sunnitského chálifátu ve dvou arabských zemích, které zdaleka nejsou zaostalé, i když jedna je dlouhou občanskou válkou téměř rozvrácená a druhá před světem tají svou rozpolcenost. A její vláda se dlouhodobě profiluje jako výrazně prošíitská. Dnes je zase o něco pravděpodobnější než před týdnem či dokonce ještě v neděli, že by se Irák mohl rozpadnout, i bez toho, že by Bagdád padl do rukou ozbrojenců ISIL.
Na druhé straně je rovněž pravděpodobnější, než se kdykoli mohlo zdát, že tváří v tvář rozvratu v Iráku a ztrátě křehké rovnováhy sil, která zajišťuje status quo v celé oblasti, se proti záměru sunnitského vůdce al-Bagdádího uvrhnout svět islámu (nebo aspoň jeho část) do časů vlády anachronických dogmat koránu postaví do společné fronty Washington a íránská vláda v Teheránu. Něco takového by mohlo začít měnit i zoufalé poměry v Sýrii. Vždyť ponechávat tam většinu obyvatel v bezvýchodném zoufalství není politika! A žádná ze stran zainteresovaných tak či onak na Sýrii nemůže získat trvalý prospěch tím, že tam do nekonečna bude udržovat rozvrat, z jakého se rodí monstra rozsévající masovou smrt do okolí ve jménu své představy islámu.