Praha 17. listopadu 1989

Jakeše do koše! Havel na Hrad! Plakáty a hesla byly nedílnou součástí revolučního nadšení

Před třiceti lety zaplavilo veřejná prostranství v Československu množství plakátů a letáků. Objevovaly se na výlohách, byly připevněné na kmenech stromů, pouličních lampách či zdech. Tyto tiskoviny, ale i hesla znějící z úst demonstrantů se staly ukázkou nejenom tehdejší lidové tvořivosti a významným nástrojem komunikace, ale také neoddělitelnou součástí sametové revoluce.

 

Podomácku tištěné letáky s často nápaditými hesly vyzývajícími k účasti na protirežimních demonstracích se v Československých ulicích začaly objevovat už před listopadem 1989. Manifestace se tehdy svolávaly u příležitosti různých výročí, jako byl například 21. srpen nebo 28. říjen.

„Výrobu a distribuci letáků zajišťovali členové občanských iniciativ, jako byly například České děti, Nezávislé mírové sdružení, SPUSA (Společnost přátel USA) nebo Společnost za veselejší současnost,“ uvedla Renáta Kalašová, kurátorka historických sbírek 20. století z Muzea hlavního města Prahy. 

Autoři pak tiskoviny roznášeli na různá veřejná místa – jako byly například kostely, telefonní budky nebo vysoké školy – ale také přímo do schránek jednotlivých lidí, dodala Kalašová.  

Nejprve komunistický režim tyto aktivity pronásledoval. Podle Kalašové se tak často stávalo díky přičinění agilních občanů, kteří aktivně kontaktovali Veřejnou bezpečnost a nahlašovali nálezy protistátních letáků ve své nebo sousedově dopisní schránce. Pokud byli organizátoři protestů vypátráni, hrozilo jim až desetileté vězení.

Až do listopadu 1989 se přitom StB víceméně dařilo tyto aktivity potírat, i tak ale ilegální tiskoviny v omezené míře vycházely.  

V hlavní roli hesla a plakáty

„Po 17. listopadu pak jako by došlo k protržení hráze nahromaděné energie a veřejný prostor byl doslova zaplaven množstvím letáků, plakátů a dalších tiskovin,“ popsala Kalašová.

Za některými z těchto tiskovin přitom stáli i uznávaní umělci. „Nejprve se jednalo většinou o rukodělné plakáty, teprve později se jejich výroba více profesionalizovala a začaly vznikat první tištěné plakáty. Na jejich vzniku se autorsky podíleli dnes již známí a respektovaní výtvarníci jako například František Skála, Rostislav Vaněk, Michal Cihlář, Pavel Šťastný, Aleš Najbrt, Martin Bouda, Jiří Votruba, Jiří Sušanka a mnoho dalších,“ řekla Kalašová.

Jana Wohlmuth Markupová, vedoucí oboru Orální historie – soudobé dějiny na Fakultě humanitních studii Univerzity Karlovy poznamenala, že na tehdejších heslech a plakátech lze velmi dobře pozorovat, jak se situace vyvíjela dynamicky. „Den ode dne či hodinu od hodiny,“ uvedla. 

Praha v obrazech dne 17. listopadu 1989
Zdroj: ČTK

„Jakeši, Jakeši, nemáš flek na pleši. Je to zlý znamení. Nic se tu nezmění“

„Zatímco v první den – 17. 11. 1989 – studenti skandovali i hesla, kterými odkazovali k událostem z roku 1939 a k osobě Jana Opletala, s postupem času se již obraceli především k současnosti a do budoucna. Ve chvíli, kdy na scénu vstoupil Václav Havel a Občanské fórum, i rétorika získala jinou dynamiku,“ vylíčila Wohlmuth Markupová.

Některá hesla tak podle ní nezůstala aktuální ani pár dní. „Například Jiří Votruba, autor plakátu OF (Občanského fóra) s nápisem ‚Za veselejší socialismus‘ vzpomínal, že zrovna tento nápis bylo ‚velké šlápnutí vedle‘, kdy během týdne bylo jasné, že požadavky se zcela proměnily – již nešlo o to změnit stávající režim, ale nastolit nový,“ uvedla Wohlmuth Markupová.

Jako jeden z dalších podobných příkladů je možné uvést verš „Jakeši, Jakeši, nemáš flek na pleši. Je to zlý znamení. Nic se tu nezmění“ odkazující nejen na Gorbačovovy reformy a také na jeho charakteristický hemangiom na čele (nezhoubný nádor krevních cév tvořící se obvykle na povrchu kůže nebo pod ní). 

V textech z prvních dnů sametové revoluce také podle etnoložky a historičky Lydie Petráňové silně zaznívalo volání po svobodných a pravdivých informacích a proti cenzuře. Jednalo se například o heslo „ČST (Československá televize) lže, jako když Rudé právo tiskne“.

Později se objevovala hesla žádající přímo o změnu: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby“ „Demisi“ a podobně. Jeden z posledních letáků, který se objevil, nesl například nápis „Od sv. Václava k Václavu Havlovi“, uvedl v pořadu Folklórní vír: Nápisy 1989 folklorista Bohuslav Beneš.

„My níže podepsaní nestraníci nesouhlasíme s tím, že do našich řad byli vyloučeni Miloš Jakeš a Miroslav Štěpán. Žádáme, aby byli vyloučeni zpět do řad komunistů, kam svým postojem a jednáním bytostně patří,“ stálo na dalším plakátu, který reagoval na prosincové  zbavení členství těchto dvou politiků v KSČ.

Mezi další často provolávaná hesla v období po 17. listopadu pak například patřilo: „Ať žije Charta.“ „ Ať žije Havel!“ „ Masaryk!“ „Jakeše do koše“, „Mohorita od koryta“, „Havel na hrad!“ „Na Štěpána bez Štěpána“ či Havlovo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“

Studenti, ale i dělníci  

Takřka všudypřítomná hesla a slogany se podle Petráňové staly jedním ze způsobů dialogu mezi společností a totalitní mocí. Zároveň se ale podle ní jednalo i o spojení mezi aktivně protestující menší částí veřejnosti spolu s Občanským fórem a lidmi, kteří zatím mlčeli či komunistický režim obhajovali.

Kromě studentů  a umělců však plakáty a nápisy vytvářeli i lidé z dalších vrstev společnosti.  Mezi nimi byli zástupci z různých věkových kategorií, profesí i sociálního prostředí. Jednalo se také o zastánce odlišných světonázorů – od křesťanství až po reformní komunismus.

„V obecném slova smyslu se jednalo o liberálně smýšlející občany, kteří chtěli nějakým způsobem přispět ke změně poměrů. Později se ke studentům a divadelníkům připojili rovněž dělníci z velkých pražských podniků, například z ČKD,“ popsala Kalašová.

„Známé jsou fotografie právě dělníků z ČKD, jak v den generální stávky 27. listopadu pochodují se svými transparenty, vyjadřujícími podporu studentům přes Václavské náměstí,“ dodala. 

Demonstrace na Letenské pláni, listopad 1989
Zdroj: ČTK
Autor: Jaromír Čejka

Na venkov ovšem revoluční dění téměř nedorazilo, a pokud ano, tak mnohdy se zpožděním. „Známá je role studentů a herců, kteří vyjížděli do různých regionů republiky informovat o tom, co se v Praze děje. Přitom s sebou přinášeli informační tiskoviny – plakáty a letáky,“ uvedla Kalašová.

1989 versus 1968

Letáky a různá hesla byla ovšem typická i pro období, které sametové revoluci více než dvacet let předcházelo – po vpádu sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968. Tehdejší tiskoviny se ale od těch z roku 1989 v mnohém lišily. Základní rozdíl byl v tom, že v roce 1968 se projevy obracely proti politické změně, o jednadvacet let později se ji snažily vyvolat. 

„Zatímco demonstranti po srpnových událostech roku 1968 reagovali na aktuální situaci těsně po okupaci a vztahovali se jak k samotným okupantům, které vyzývali k odchodu, tak k tehdejší komunistické politické elitě, kterou chtěli (neúspěšně) přimět k setrvání na ideálech pražského jara, situace roku 1989 byla opačná, “ podotkla Wohlmuth Markupová.

Během sametové revoluce již protestující nebyli v defenzivě a na nastolenou situaci nereagovali, ale sami ji podle Wohlmuth Markupové vytvářeli. 

Plakát proti srpnové okupaci
Zdroj: ČT24
Autor: ČT24

„Zároveň demonstranti v roce 1968 byli v daleko větším ohrožení a masové demonstrace nebyly běžné – daleko spíše bychom našli nápisy na domech a podobně,“ dodala Wohlmuth Markupová.

Podle folkloristy Beneše srpnové události z roku 1968 vzbudily v celém národu švejkismus. „Z této doby se zachovalo nejvíc všelijakých ironických hesel, takových poznámek typu ,Ivane spěchej domů, chodí ti za ní‘,“ popsal.