Obavy z levné pracovní síly i růst evropského významu. Příchod desítky nových členů byl pro EU výzvou

Prvního května 2004 vstoupilo do Evropské unie deset nových – převážně postkomunistických – zemí. Mezi nimi byla i Česká republika. Dosud největší rozšíření Unii zásadně změnilo a proces se neobešel bez pochybností starých členských států. Rozdíly mezi původními a novými členy přitom ani po patnácti letech nezmizely.

Vztyčování vlajek přistupujících zemí u budovy Evropského parlamentu
Zdroj: ČTK/AP

Pád komunismu a konec studené války přinesl zemím střední a východní Evropy naději v podobě vyhlídky na začlenění do evropských struktur. Jednalo se ovšem o dlouhou a komplikovanou cestu – a to nejen pro přistupující postkomunistické země, ale i pro Unii jako celek. Ta se sama na počátku devadesátých let nacházela v dynamickém období, které provázela řada vnitřních změn – jednalo se například o zavádění společné měny euro nebo vznik některých nových institucí.

Proces takzvaného východního rozšíření začal podle knihy Evropská unie Petra Fialy a Markéty Pitrové hned v roce 1989. Během následujících let se počet kandidátských zemí ustálil na dvanácti. Jednalo se o deset postkomunistických zemí – Česko, Slovensko,  Slovinsko, Maďarsko, Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Bulharsko a Rumunsko a dále pak Kypr s Maltou.  

Kromě posledních dvou zemí šlo přitom o státy, které po dekádách centrálního plánování zaváděly tržní ekonomiku a jejichž demokratické režimy byly po letech strávených v totalitě ještě velmi mladé a vratké. Za prosperujícím evropským blokem navíc tyto země silně ekonomicky zaostávaly a hledaly u něj podporu při demokratizaci a přechodu ke kapitalismu. Jejich žádosti o členství tak na sebe nenechaly dlouho čekat.  

Obavy i nadšení 

Téměř patnáct let trvající proces vstupu skupiny převážně postkomunistických zemí přitom už od počátku provázely pocity skepse i nadšení – a to jak na straně přistupujících států, tak i původních členů Unie.  

Co se týče postoje k otázce přistoupení postkomunistických zemí, lze v EU nalézt dva hlavní názorové proudy, píší v knize Evropská unie Fiala s Pitrovou. Mezi nejhlasitější zastánce vstupu nových členů patřilo zejména Německo, Rakousko a severské státy. Tyto země měly totiž mimo jiné zájem na tom, aby už nebyly na okraji východní hranice EU.  

„Na druhé straně stály především jižní země, které zase zdůrazňovaly zejména nutnost soustředění pozornosti na otázky bezpečnosti a koheze společenství,“ poznamenali Fiala s Pitrovou. Chladnější postoj k východnímu rozšíření zastávala například také Velká Británie. 

„Obavy vyplývaly především z toho, že se jednalo o velmi specifické a hodně nestandardní rozšíření. A to z hlediska počtu vstupujících zemí, ekonomických rozdílů mezi tehdejšími členy a kandidáty i nutnosti samotné Unie se na takovou expanzi dostatečně připravit,“ vysvětlil politolog Zdeněk Sychra z katedry Mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Proto podle Sychry mezi starými členy EU existovala obava z nedostatečně připravených kandidátů. „To by znamenalo pro Unii značnou zátěž, hlavně po ekonomické stránce,“ poznamenal politolog. „Členské státy měla například výrazně ohrozit levná pracovní síla z východu,“ dodal.    

Rozšiřování Evropské unie po roce 2000
Zdroj: ČT24, Wikipedia.org

S obavou z laciných pracovníků se pojil například mýtus polského instalatéra. Ten měl zaplavit západní země a připravit místní o práci. Skeptici poukazovali také na již zmíněnou ekonomickou odlišnost, kterou spojovali s obavou ze zvýšení nezaměstnanosti a celkového zaostávání Unie. Pochybnosti také vzbuzovalo přetížení unijního rozpočtu kvůli dotacím do zaostalých regionů v kandidátských zemích. Mnozí ze starých členů proto zdůrazňovali, že rozšíření musí být pro Evropskou unii výhodné, poukázal Sychra.

V neposlední řadě navíc mezi členy EU panovala nejistota, jak toto dosud historicky největší rozšíření ovlivní samotné společenství. „Jak po něm bude vlastně fungovat a kam bude směřovat. Bylo zřejmé, že rozšíření posune těžiště Unie více na východ a prohloubí její heterogenitu,“ řekl politolog Sychra.

Jednou z odpovědí na obavy starých členů bylo zavedení takzvaných přechodných období. Mezi ně patřilo například dočasné – maximálně sedmileté – omezení volného pohybu pracovních sil. V případě Česka této možnosti využilo Německo nebo Rakousko. Pokud ovšem některý členský stát vůči nově příchozím zemím přechodné období pro volný pohyb pracovníků uplatňoval, neznamenalo to, že by občané dané země nemohli na jeho území pracovat. K legálnímu výkonu práce ale potřebovali pracovní povolení.  

Silným argumentem pro začlenění zemí střední a východní Evropy byla naopak vidina geografické expanze a sjednoceného kontinentu. Ten by byl díky své získané velikosti politicky významnější a ekonomicky konkurenceschopnější.

Nicméně ani přistupujícím zemím se některé obavy ze členství nevyhnuly. Část představitelů postkomunistických států se například obávala opětovné ztráty suverenity nebo odlivu inteligence. Obecně si ale země střední a východní Evropy od vstupu slibovaly ekonomickou pomoc a to, že se stanou součástí velkého a prosperujícího hospodářského celku.

Naplněné, nebo zbytečné obavy?  

Po patnácti letech od východního rozšíření je podle politologa Sychry zřejmé, že zatímco některé pochybnosti starých členů Unie byly oprávněné, jiné se ukázaly jako neopodstatněné. „Z ekonomického hlediska byly obavy zbytečné. Dnes je řada států střední a východní Evropy ekonomicky silnější než některé země na jihu EU. Rozpočtově to Unie také zvládla a starým členským státům se otevřel výrazný prostor pro investice na východ,“ řekl Sychra. 

Jako úspěch ostatně zhodnotila východní rozšíření už v roce 2008 Evropská komise. Ve své zprávě tehdy uvedla, že se Unie díky němu stala silnější a kulturně bohatší. Obavy některých starých členských států z přílivu pracovní síly ze střední a východní Evropy se přitom podle ní nenaplnily a EU se díky rozšíření stala nejsilnějším hospodářským společenstvím světa. „Dnes Unie pokrývá většinu Evropy, geopoliticky posílila, výrazně se rozšířil jednotný trh,“ dodal Sychra.

„Veřejnost v řadě starých členských států východní rozšíření dodnes nevstřebala, jak ostatně ukazuje brexit.“

Zdeněk Sychra

politolog

Příchod deseti nových států, k nimž se v roce 2007 připojilo také Bulharsko a Rumunsko, se ovšem přirozeně odrazil na vnitřním chodu Evropské unie. „Rozhodování je komplikovanější, Unie je diverzifikovanější, je složitější dosáhnout konsenzu. Objevily se nové konfliktní linie, mimo jiné západ versus východ EU,“ všímá si Sychra.

Opomenout nelze také obrovský politický dopad příchodu tolika nových členů. „Unie se s tím stále vyrovnává,“ domnívá se politolog. „Veřejnost v řadě starých členských států rozšíření dodnes nevstřebala, jak ostatně ukazuje brexit,“ dodal. 

Stále nemizící rozdělení západ-východ 

Mezi ne zcela naplněná očekávání se po květnu 2004 zařadil také předpoklad, že noví členové s Evropskou unií politicky splynou. „Představa, že se nové státy stanou rychle součástí unijního mainstreamu, se naplnila jen zčásti. Tedy, že se zapojí do všech politik, demokraticky se stabilizují, budou ekonomicky profitovat, překonají historické reminiscence,“ vysvětlil Sychra. 

Novým zemím pak podle něj až dodnes často chybí vlastní a konkrétní vize toho, jak by měla evropská integrace vypadat a kterým směrem by se měla ubírat. I z toho důvodu se mentální rozdíly dosud nesmazaly. „Rozdělení východ/západ je stále zřetelné, i mentálně. Výrazně se to projevuje zejména v posledních letech,“ dodal Sychra.

Jedním z paradoxních důsledků rozšíření – pokud je do něj zahrnutý i navazující vstup Rumunska a Bulharska – je pozastavení další expanze Evropské unie. „Vstup Chorvatska už proběhl za jiných podmínek a dlouho se posouval,“ poznamenal Sychra s tím, že integrační kapacita Evropské unie se podle něj naplnila.  

Přijetí takového množství nových členů nezůstalo mimo jiné bez geopolitických důsledků.  Kromě existující osy sever-jih vznikl nový geopolitický směr východ-západ. „Tyto osy existují paralelně vedle sebe, někdy se i překrývají,“ domnívá se Sychra. Podle něj přitom také záleží na tom, o jakou konkrétní oblast se jedná.  Zatímco například osa sever-jih se podle Sychry projevuje spíše v hospodářské a měnové unii, osa východ-západ se více ukazuje v záležitostech, jako je regionální politika nebo migrace. 

Po rozšíření na východ se také posunuly geopolitické důrazy Evropské unie, myslí si Sychra. „Třeba v zahraničněpolitické oblasti a větším zájmu Unie o východ Evropy včetně bezpečnostních aspektů politiky vůči Rusku. V ekonomické oblasti větším důrazem na volný obchod nebo odstraňování dosavadních překážek na vnitřním trhu EU,“ uzavřel politolog.