Hanebný pancharti jsou dosud nejvážnějším i nejvyzrálejším filmem kultovního režiséra Quentina Tarantina. Tvůrce s nevídanou kázní vypráví napínavý příběh o skupině židovských zabijáků ve službách americké armády v týlu německého nepřítele za 2. světové války. Strhující herecké výkony v rafinované skladbě děje na pozadí tradičně efektního obrazového zpracování číní z Hanebných parchantů Tarantinův nejlepší film.
První, druhý, třetí… plán
Film může na různé diváky působit dvojím zážitkem. Návštěvník nedotčený Tarantinovými předchozími díly bude sledovat především hlavní dějovou linii. Filmový fanoušek zase rozpozná množství detailů, odkazujících nejen k postupům již tvůrcem použitým, ale především k titulům klasické světové kinematografie, ať už v rovině dialogové, či obrazové. Z toho důvodu jsou Hanební pancharti jednoznačně diváckým úspěchem. Každý si zde něco najde ať už v prvním, druhém, či třetím plánu, o čemž svědčí i první místo filmu v návštěvnosti amerických kin.
Členění příběhu do kapitol odpovídá tradiční struktuře vyprávění od začátku do konce narozdíl od dvojdílného Kill Billa, kde se jednotlivé časové roviny prolínaly z minulosti do budoucnosti a naopak. Drobné ozvláštňující flashbacky se objeví i zde, i když ve značně ukázněnější podobě, než tomu bylo u předchozích filmů. Například krátký výlet do minulosti člena židovského komanda Hugo Stieglitze, dříve s nenávistí likvidujícího desítky nacistických důstojníků, či poučný exkurz na téma hořlavosti nitrátových němých filmů. Ve finální scéně okázalé filmové premiéry v malém pařížském kině, kde se shromáždí celá německá oficialita, ukazují jednotlivé pohlaváry jakoby ručně naškrábané jmenovky: Herrmann Göring, Martin Bormann, Joseph Goebbels. Jednotlivé postavy komanda jsou představeny stop záběrem s velkým nápisem jména figury, což je pozůstatek Tarantinovy komiksové poetiky, využité už v prvním průlomovém filmu Pulp Fiction.
Sled více či méně viditelných odkazů se objevuje už v prvních záběrech filmu, představujících nám starou znělku firmy Universal ze 60.-80. let s návazností stylu titulků oné doby. I následující děj je prošpikován především filmovými odkazy na klasické německé filmy a režiséry od G. W. Pabsta k Leni Riefenstahlové, třeba v plakátovém pozadí v druhých plánech jednotlivých záběrů.
Tarantino „na hraně“
Pomineme-li toto množství odkazů, špikujících tu a tam hlavní dějovou linii, zůstává klasické válečné drama v americkém stylu. Obdivovat lze především nevšední důraz na detail od všudypřítomných symbolů hákového kříže k poslednímu napulírovanému knoflíku na dokonale padnoucích uniformách německých vojáků. Nebyl by to ale Tarantino, kdybychom se nedočkali nějakého překvapení či kontroverzního postupu. Ten se týká nejen překvapivého finále ve stylu tradiční krvavé lázně, ale i drze staromileckého důrazu na promyšlený děj a dlouhé dialogy až v komorně napínavých scénách. V čistě dialogové návštěvě domu s „nepřáteli státu“ „lovcem Židů“ Hansem Landou se projevuje krutá bestialita nacismu pod rouškou vybroušené elegance ve vší zrůdnosti. Toto balancování „na hraně“ prohlubují i následující scény, ve kterých je málo akce, ale o to více gradovaného napětí. Akční scéna potom doslova šokuje, jak se ukazuje v případě nešťastného setkání skupiny členů komanda v německých uniformách s opravdovými německými vojáky či závěrečném ohňovém útoku při německé galapremiéře v malém pařížském kinu.
Herecký „dream team“
O zkušenosti režiséra, který v rámci svých možností očividně dozrál, hovoří především výběr herců. Od hollywoodské hvězdy Brada Pitta, přes kultovní symbol nezávislých hororů Eliho Rotha k širšímu publiku téměř neznámé Diane Krugerové se jedná o stylově naprosto sladěnou partu nikoliv panchartů, ale pánů a paní hereček. Díky tomu zde mnohdy svérázné postavy působí neobyčejně autenticky a děj opravdu napínavě, přitom každá z postav má především díky svému představiteli zcela osobitý a výrazný styl. Frajersky fanatický drsňák pluovník Aldo „Apač“ Raine Brada Pitta, sadistický baseballový likvidátor Donny Donowitz Eliho Rotha, smutně odhodlaně krásná Mélanie Laurent, nudně dokonalý německý hrdina Fredrick Zoller Daniela Brühla, dravě mstivý Hugo Stiglitz Tila Schweigera. A v tomto hereckém teamu děsivě cynicky inteligentní zrůda, která jde přes mrtvoly i režimy v podobě plukovníka Hanse Landau herce Christopha Waltze.
Hra na válku
Hanební pancharti jsou především americkým, respektivě Tarantinovským pohledem na evropské události 2. světové války. Z povahy tohoto spojení stylově vyplývá určitá povrchnost a lehkovážnost v přístupu k faktům a tato míra dovolené „hravosti“ je očekávána i od diváka. Válka očima dospělého dítěte se proto může trochu jevit jako hra na válku, podobně jako dříve hra na samuraje v případě Kill Billa a ještě dříve hra na gangsterku u Gaunerů. Hra je to ale strhující. Takový už zkrátka Tarantino je.
Celkové hodnocení: 80 %
