Karel Gott se ještě za života stal legendou, která sice měla své chyby, ale raději o nich příliš nemluvila. Životopis idola československého i českého popu nyní reviduje kniha hudebního publicisty Pavla Klusáka. Publikace Gott – československý příběh nahlíží mimo jiné na mýty mnohdy šířené samotným zpěvákem. Autor věří, že Gottovu legendu svou knihou nebourá, ale upřesňuje.
Napsat knihu se prý Pavel Klusák rozhodl ve dnech kolem pohřbu Karla Gotta. „Po řadu desetiletí byl každodenně přítomný v české a slovenské společnosti, zároveň byl zcela výjimečný – nejpopulárnější domácí hvězda. Je poměrně běžné, že o hudebnících vznikají nezávislé portréty a popkulturní studie. Gott se tomu bránil tak vehementně, že tím připoutal mou pozornost,“ vysvětluje.
Šedesát let kariéry se několikanásobnému zlatému slavíkovi dařilo udržovat značku Karel Gott bez větších dramat a konfrontací. „Nebyl tady zřejmě druhý takto zacílený zpěvák, který by tolik hudebních i společenských křižovatek vyřešil ve svůj prospěch,“ oceňuje svým způsobem Pavel Klusák.
S obrazem úspěšné a vždy vřelé hvězdy povznesené nad všední problémy se ale podle publicisty nelze spokojit. „Když jsem začal pracovat, viděl jsem, že sám zpěvák si občas protiřečí a o jedné situaci mluví třeba třikrát jinak. Že leccos zamlčoval a překrucoval. Chtěl jsem, aby moje kniha byla věrohodná, opírala se o zdroje. Ponořil jsem se tedy do pramenů a svědectví. A zjistil jsem, že k odhalení je toho víc, než jsem si zprvu myslel,“ uvádí s dodatkem, že se nesnažil o „šokující“ knihu.
Úspěch ve Vegas? Emigrace na Západ?
Gott si, míní Klusák, dovedl – ostatně jako i jiné legendy – téměř mistrně vybírat ze svého života jen určité momenty a na nich příběh stavět. Někdy se verze liší v detailech. Klusák například rozporuje historku, že do divadla Semafor Gotta osobně najali Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Začínajícího zpěváka měl vytipovat hledač talentů, skladatel Karel Mareš.
Zpěvákem líčené úspěšné angažmá v Las Vegas se v knize mění rovnou v propadák. V novém světle ukazuje autor také Gottovu „cvičnou“ emigraci na začátku sedmdesátých let. „To, že otec patřil ke komunistické elitě, pracoval na jednom z ministerstev, a když bylo potřeba, lobboval v nejvyšších kruzích, Karel Gott nechtěl zveřejnit,“ podotýká.
Zasloužil si Gott nálepku normalizačního zpěváka, kterou po revoluci (kterou vítal po boku emigranta Karla Kryla hymnou před zaplněným Václavským náměstím) vehementně odmítal? „Karel Gott samozřejmě souputníkem režimu byl, harmonickým lyrickým průvodcem tou dobou, který ji mnohem více stvrzoval, než že by ji nějakým způsobem alternativně komentoval,“ nepochybuje Klusák. Reflektuje nicméně, že takto svého idola velká část veřejnosti nevnímala.
Svou cestu za štěstím popsal i Gott
Zatím poslední zásadní knihou o Gottově životě byla jeho autobiografie Má cesta za štěstím. Vyšla ke zpěvákovým nedožitým dvaaosmdesátinám. Gott, který svět opustil v říjnu 2019, se vydání nedožil, stihl ji ale připravit v podobě, v jaké si přál. Životopis se stal hned po vydání bestsellerem – první náklad šedesáti tisíc výtisků se vyprodal v podstatě za dva týdny. Podle zástupců distribuční společnosti Euromedia Group do knihkupectví rozvezou do Vánoc přibližně dalších sto tisíc kusů knihy.
Laskavou vzpomínkou je i dokument Karel, do kin se dostal letos na podzim. Režisérka Olga Malířová Špátová v něm se souhlasem rodiny zachytila poslední měsíce Gottova života.
