Z výstavy Eriky Bornové Šílenství je stráž noci

Šílenství je stráž noci. Pro lyriky, múzy, podmořské bytosti i výtvarnici Eriku Bornovou

Výtvarnice a sochařka Erika Bornová po pěti letech navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby. I na výstavě v Galerii hlavního města Prahy se věnuje významným historickým osobnostem. Název Šílenství je stráž noci odkazuje k verši básníka Rainera Maria Rilkeho.

 

Eriku Bornovou fascinuje osobnost Rainera Maria Rilkeho. „Do svých šesti let chodil oblečený v ženských šatech po mrtvé sestře a když mu bylo devět, tak ho tatínek dal na vojenské učiliště, takže je úplně pochopitelné, že z toho musel být psychicky trochu labilní,“ připomíná výtvarnice.

Nevyrovnaného samotáře a obdivovaného mistra lyrických veršů provázela celý život péče šlechtických mecenášek. Konvenční manželský vztah pro něj nebyl, jak se přesvědčila sochařka Clara Westhoffová. Jedinou ženu, kterou si vzal, po roce opustil. Eriku Bornovou ale inspirovala k jednomu z děl.

Alma a její muži 

Zachytila i múzu mnoha umělců Almu Mahlerovou. Na Rilkeho verše skládala písně. „Když teď sledujete fotografie Almy Mahlerové, nenacházíte žádné charisma, které by vysvětlovalo, proč jí tolik mužů totálně podlehlo. Tak jsem si říkala, že Almu udělám zezadu, protože všude se říkalo, že měla štíhlý pas a dlouhé vlasy, takže stačí ji takhle jenom naznačit,“ doplňuje Bornová.

Na dalším díle Almu obklopují muži, pro něž se stala osudovou ženou: skladatel Gustav Mahler, spisovatel Franz Werfel či architekt Walter Gropius. Erika Bornová je vytvořila z polyuretanové pěny, která časem zežloutne.

„Je v tom i příběh Oskara Kokoschky, jednoho z jejích partnerů. Když ho opustila, nechal si vyrobit loutku v životní velikosti z béžového plyše. Asi pět let ji tahal po všech hotelích, do doby, než mu shořela. Napadlo mě, že bych partnery, kteří provázeli Almu, udělala jako loutky nebo hračky,“ upřesňuje.

Kdybych se už neviděla

Vyřezávání detailu vlasů sochy na ostrém slunci a se špatnými dioptriemi Bornové způsobilo částečnou ztrátu zraku. Léčila se půl roku. Šedesátka vlastních podobizen zafungovala jako terapie.

„Vznikla mi z toho tvořivá závislost, protože díky skvrně, která se v oku každý den měnila, jsem pokaždé viděla jinak. Nikdy jsem autoportrét nedělala, ale protože jsem si myslela, že se už zřejmě nikdy v životě neuvidím, chtěla jsem sem sama naposledy zachytit, jak vypadám,“ přiznává.

Podmořské světy

Malovala na černou plochu, aby lépe viděla obrysy. Její obrazy jsou zároveň exkurzí do fantaskních podmořských světů. „Florální motivy i fauna jsou krásné, ale na druhou stranu i šílené a znepokojivé v určité monstróznosti a velikosti, s níž autorka k těm často miniaturním věcem přistupuje,“ poukazuje kurátorka Martina Pachmanová.

Většinu těchto živočichů z hlubin oceánu vědci objevili teprve nedávno. Na své pojmenování teprve čekají, v obrazech Eriky Bornové už ale mají své vlastní příběhy.

O tom, že „šílenství je stráž noci“, se lze v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci přesvědčit do konce října.

Video Události v kultuře
video

Erika Bornová vystavuje