První vatikánský koncil, který skončil před 150 lety, 18. července 1870, odsoudil velké spektrum soudobých názorů, jako racionalismus, liberalismus a materialismus. Především však definoval dogma coby nezměnitelnou pravdu víry a schválil takzvanou papežskou neomylnost. Tyto závěry se staly na dlouhou dobu předmětem sporů. Koncil, shromáždění představitelů církve svolané papežem Piem IX., byl zahájen v prosinci 1869.
Otázka neomylnosti byla projednávána v rámci schématu „O církvi Kristově“ od 9. května 1870. Během 37 zasedání generálního shromáždění se hojně diskutovalo a bylo podáno mnoho argumentů pro a proti. V předběžném hlasování 13. července 1870 se vyjádřilo 451 hlasujících pro (placet), 88 proti (non placet) a 62 souhlasilo podmíněně (placet iuxta modum). Závěrečné hlasování se konalo 18. července a konstituce Pastor aeternus, která nauku o primátu a neomylnosti obsahovala, byla schválena 533 hlasy ku 2. Před hlasováním z Říma s papežovým dovolením odjelo 55 biskupů, kteří se závěrem nesouhlasili, nechtěli ale překážet jednání koncilu. Během zasedání se spustila silná bouře, která trvala hodinu a půl. Když byl výsledek papeži předložen, byla tma tak veliká, že musely být doneseny svíce, aby papež mohl přečíst text potvrzovacích slov.

Vteřina dějepisu: 18. července se 553 mužů shodlo, že jeden z nich se nikdy nemůže splést