Ačkoliv má Česko nebývale silnou loutkářskou tradici, filmy tohoto druhu se v distribuci objevují spíše výjimečně. O to výrazněji potom působí zdařilý snímek Jana Baleje Malá z rybárny, který věčný námět Andersenovy mořské víly přesazuje do rázovitých kulis obhroublého přístavního města, aniž by lyrickému příběhu o neopětované lásce ublížil.
Andersen píše z přístavu: Z mořské víly se stala kouzelná Malá z rybárny
Pohádkovou báj o dceři mořského krále, jež na sebe kvůli milovanému princi přijme lidskou podobu a nakonec se pro něj i připraví o život, není potřeba představovat. Otec moderního pohádkářství Hans Christian Andersen ji napsal už v roce 1836 a dnes platí Malá mořská víla za jeho nejproslulejší odkaz světové literatuře – i za jednu z nejznámějších pohádek všech dob.
Českému filmovému publiku příběh navíc už v polovině 70. let zprostředkoval režisér Karel Kachyňa svou tesknou adaptací s podmanivým hudebním doprovodem Zdeňka Lišky a výraznými secesními kostýmy Šárky Hejnové. Na rozdíl od pozdějšího animovaného zpracování ze studií Walta Disneyho (1989), které se literární předlohy drží jen velice okrajově, to byl také právě Kachyňa, kdo ve svém lyrickém podobenství akcentoval archetyp lásky, jež neumí trestat, ačkoliv není opětována. Vyprávění tím výrazně přiblížil dospělému divákovi.
Obdobně, byť za pomoci zcela odlišných prostředků, pracuje s dánským námětem ve svém novém loutkovém filmu i režisér Jan Balej. Spolu se scenáristou Ivanem Arsenjevem se ani on od základů Andersenova příběhu nijak neodchyluje, Malou z rybárny navíc explicitně prezentuje jako Temnou pohádku pro dospělé. A protože veřejnost zná příběh mořské víly už sto osmdesát let, to hlavní, co tvůrci divákovi nabízejí, je rázovitá aktualizace doprovázená vypravěčským hlasem Oldřicha Kaisera.
Král odešel do exilu
V Malé z rybárny již mořský král nevládne oceánům, ale hned v úvodu příběhu zvolí exil a živí se jako prodejce ryb v kosmopolitním přístavu, kde jsou na nebi vedle hvězd vidět i ramena nákladních jeřábů. Královy dcery (o jejich nerozluštitelný zvukový projev se postaraly Bára Hrzánová a Ivana Chýlková) mají sice ploutve místo nohou, ale pro otce obstarávají obchodní pochůzky a ve volné chvíli hrají stolní tenis. Třetí a nejmladší dcera – Malá – se pak při svých šestnáctých narozeninách místo do prince zamiluje do černovlasého hejska Bogana, který provozuje bar a vykřičený dům zároveň.
Obdobné narušování fikčního pohádkového světa moderními atributy, či přímo soudobým časoprostorem není v tuzemské filmové produkci ničím neobvyklým už od telefonujících králů (Šíleně smutná princezna) a existence vodníků v socialistické Praze (Jak utopit doktora Mráčka). Ze strany tvůrců ale vždy představuje riskantní krok, který může nevhodným způsobem rozbít celkovou poetiku příběhu. Tak tomu bylo například u tradicionalisticky laděné pohádky Rozum a Štěstí ze třetího dílu loutkového Fimfára, kde na sebe Štěstí vzalo nemístnou podobu sympatizanta hnutí hippies s elektrickou kytarou v rukách. Malá z rybárny se ovšem problematické aktualizace Andersenova textu vyvarovala. Moderní atributy u ní naopak představují jeden z pólů, které vytvářejí svéráznou poetiku celého filmu.
Malá z rybárny (režie: Jan Balej)
Kudy na Reeperbahn?
Rej pitoreskních loutek s hypertrofovanými obličejovými rysy Balej nabídl už ve svém povídkovém snímku Jedné noci v jednom městě (2007), když jimi zaplnil Prahu. Ještě lepší prostor pro něj ovšem představoval mikrosvět přístavní čtvrti. Tu během sedmdesáti minut zabydlí nejen královským obchodníkem s rybami, ale také prostitutkami, kuplíři, lodníky, kartářkami a číšníky různých národností a barev pleti. Výsledkem je rázovitý obraz rušné námořní křižovatky, kde kolem prodejců kebabu plují žebráci na perských kobercích a kde čarodějnice kouří vodní dýmku importovanou z Orientu.
K předmětům současnosti (nebo velmi nedávné minulosti), jako je discman, intim-sprej, či Boganův džíp, stojí tento karnevaleskní rozměr v přímém protikladu. A výsledné napětí mezi hyperbolou a věcnou realitou filmu zaručuje svéráznou poetiku rozporu, která funguje obdobně jako v animovaném snímku Mary a Max od Adama Eliotta nebo ve starších pracích Tima Burtona - a u Balejova filmu představuje hlavní devizu.
Burtonovým postupům se navíc Balej přibližuje i při stavbě světa příběhu; výraz jeho loutek sice není tak uhlazený jako v případě amerického režiséra, podobně jako v Mrtvé nevěstě se ale i zde divákovi otevírá prostor, který svými reáliemi odkazuje ke konkrétnímu místu, aniž by svazoval herní pole fantazii tím, že se k němu otevřeně přihlásí. A zatímco v případě Burtonovy Mrtvé nevěsty kulisy vyprávění hojně citují časy viktoriánské Anglie, Malá z rybárny ponouká k tomu, abycom si – pro všudypřítomné noční kluby a svítící rudá srdce – vyhledali obrázky hamburské Reeperbahn.
GALERIE
zdroj: Miracle Film 2013
Samotnou lyričnost literární předlohy, jíž až do existenciálního rozměru dovedl zmiňovaný Karel Kachyňa, udržuje v Balejově hořce groteskní vizualitě především výrazná hudební složka od francouzského skladatele Chapeliera Foua. Ta zdařilým způsobem rámuje celé vyprávění a v potřebných chvílích akcentuje význam kanonického příběhu nezištné lásky uprostřed pokřiveného přístavního světa, kde se láska především prodává.
Celkovému dojmu, jež Malá z rybárny vzbuzuje, tak v důsledku neublíží ani podivně exponovaná přítomnost product placementu ve chvíli, kdy hlavní hrdinka pojídá banány. Její obětavost totiž není o nic menší, než k jaké se rozhodla víla dánského pohádkáře. A i dcera majitele přístavního obchodu od čarodějnice nakonec obdrží nůž. Zda ho použije, zřejmě není potřeba říkat.
MALÁ Z RYBÁRNY. Česko / Slovensko / Německo / Francie 2015, 72 min., od 12 let, 2D. Režie a výtvarník: Jan Balej. Scénář: Jan Balej a Ivan Arsenjev. Hudba: Chapelier Fou. V kinech od 28. května 2015.