Recenze: Druhé Ledové království je zajímavější než jeho obyvatelé

Ledové království II se po šesti letech pokouší navázat na animovaný hit ohromných rozměrů. Pokračování nijak nelpí na postavách, které diváci důvěrně znají z prvního dílu, a chvályhodně se vydává i do neprobádaných končin. Skutečným hrdinou pohádkového příběhu je totiž samo Ledové království a jeho skrytá zákoutí.

Je všeobecně známou skutečností, že Ledové království vydělává společnosti Disney zejména z prodejů merchandisingu. Filmy mají s uvedením do kin divákům po celém světě primárně připomenout, že značka stále může zdobit batoh i sešity vašeho dítěte. V roce 2014 se tohoto zboží celkem prodalo za více než pět miliard dolarů. V čem tkví tento bezkonkurenční úspěch?

Především se první Ledové království (2013) pyšnilo průhlednou jednoduchostí. Snažilo se navázat na éru disneyovské renesance z 90. let, kdy společnost slavila s Aladinem (1992) nebo Lvím králem (1994). Obnovilo také víru v kouzlo princeznovských šatů – taktika je to možná staromódní, nicméně brilantně účinná. S druhým dílem ale bylo třeba tento svět rozšířit. Krátké filmy Oslava v Ledovém království (2015) a Ledové království: Vánoce s Olafem (2017) ukázaly, že v podzámčí už není příliš co objevovat.

Rodinné vztahy a sněhulácký existencialismus

Uplynuly tři roky a královnu Elsu volá neznámý, pro ostatní neslyšitelný hlas. I malí diváci budou tušit, že má cosi společného s příběhem, který v úvodu filmu vypráví malým sestrám jejich královský otec. Nato říši stihnou síly čtyř přírodních živlů a na známých hrdinech spočine povinnost zjistit, co je rozlítilo. Na cestu do začarovaného lesa se vydává nejen Elsa se sestrou Annou, ale také Kristoff s věrným sobem Svenem a upovídaný sněhulák Olaf.

V pětičlenné partičce vzniká několik vztahových pilířů, na které se vyprávění soustředí. Zaprvé prochází zkouškou vztah Anny a Elsy. Ačkoli si slíbily, že před sebou nebudou nic tajit a ve všech situacích zůstanou spolu, v nebezpečí se poměry pochopitelně mění. Mocná královna nechce Annu vystavit nebezpečí, ta ale zase tuší, že křehčí Elsa bez podpory chřadne.

V druhé linii hledá Kristoff vhodnou příležitost k tomu, aby požádal Annu o ruku. Nové poměry mu jeho snahu ale poněkud komplikují. A konečně zatřetí – sněhulák Olaf se začíná zamýšlet nad svou absurdní existencí a stárnutím.

Ledový cestopis s magií

Žádnou z těchto rovin nelze mít za obzvlášť zdařilou. Situace Anny a Elsy povětšinou opakuje morální ponaučení z prvního dílu a Olafovo přemítání je jen záminka k pobavení, které vyprávění nikam neposouvá. Nejlépe je užito Kristoffova partnerského snažení, jež se humorně a s pravidelností vrací, žádnou velkou a napínavou zkouškou ale pro postavy není. Místo lidských, sněhuláckých a sobích hrdinů tak protagonisty supluje severskou mytologií inspirovaný svět.

Začarovaný les, do kterého skupina vstoupí, je kouzly spoutané a nebezpečné místo, jež křižují gigantičtí kamenní obři. V jeho hlubinách našli animátoři mnoho příležitostí k představení svého umu, zejména při simulacích přírodních živlů, jež se v akčních scénách spojují a vytváří ničivé síly. Hledání příčin nerovnováhy vede hrdiny k mnoha odhalením, které povědomí o kouzelném světě také obohacují.

Píseň na Oscara? Spíš ne 

Z důvodu, že jsou postavy poněkud upozaděny a k závažným rozhodnutím se dostávají až v druhé polovině stopáže, postrádají jejich pěvecká vystoupení ráz předchozího dílu a rozloženy jsou do příběhu velmi nerovnoměrně. Úvod snímku tak řetězí popěvky v obdivuhodné kadenci, zatímco později jsou mnohonásobně vzácnější. Žádná z počátečních písní navíc nedosahuje dynamiky For the First Time in Forever z prvního dílu a stejné zklamání s sebou nese i nový singl Into the Unknown.

Již nyní lze s největší pravděpodobností prohlásit, že Into the Unknown nezopakuje zisk cen Grammy a Oscara za Let It Go z předchozího dílu. Ačkoli není hlas Idiny Menzelové o nic slabší (v češtině zpívá Monika Absolonová) a virtuální kamera krouží ještě rychleji, scéna neoplývá stejnou energií. Dané je to jistě i tím, že na rozdíl od Let It Go tentokrát s Elsou nespějeme k žádnému triumfu. Výhrou je pro Ledové království II jen rocková balada Kristoffa, která vtipně a přesně paroduje styl hudebních klipů 80. let.

Je sympatické, že tvůrci neustrnuli a rozšířili svět série novým směrem. Značku přitom nijak neznehodnocují a hračkářům obchod neztěžují. Limitem jim ale je figurkaření, které osciluje mezi úsměvným, bezvýznamným a občas trapným, a s tím spojená neochota s postavami více riskovat. Říše Ledového království má svá čarovná místa, bez dobrých průvodců ovšem zároveň hodně postrádá.