Národní galerie Praha otevřela po deseti měsících Schwarzenberský palác, za necelý rok prošel rekonstrukcí a obměnou výstavních prostor. Nyní stálá expozice nabízí tři stovky barokních a renesančních děl nejen od českých, ale i evropských starých mistrů. Novou podobu galerie vytvořil architekt Josef Pleskot.
- Palác na Hradčanském náměstí patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším renesančním stavbám v Praze. V mnohém je ovlivněn italskými renesančními vzory; tvoří ho tři křídla obklopující arkádový dvůr.
- Pro hraběte Jana mladšího z Lobkovic palác postavil architekt Agostino de Galli (Augustýn Vlach) v letech 1545 až 1567, kdy docházelo k obnově Pražského hradu po velkém požáru.
- V držení paláce se postupně vystřídali Lobkovicové, císař Rudolf II., Rožmberkové, Švamberkové, Eggenberkové a Schwarzenbergové, po nichž zůstal budově jeho současný název.
- Ve vlastnictví Národní galerie je palác od roku 2002. O šest let později tu otevřela expozici českého barokního umění. Po rekonstrukci v roce 2019 je zde umístěn výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění, jak českého, tak evropského. Část sálů slouží grafickým kabinetům.
Pleskot v členění expozice přiznává původní místnosti. „Do všech prostorů jsme vložili nábytek, aby jednotlivé pokoje zůstaly autentické,“ upřesnil. Nová podoba galerie pracuje i s tím, co je mimo palác. Nezatemňuje okna, takže návštěvníkům nabízí zároveň pohled na barokní i moderní části Prahy.
Cílem expozice je prezentovat sbírky starého umění, dosud rozdělené na česká a evropská díla. „Chceme akcentovat, že umění není limitované podle škol, ale jde o otevřený systém, který nemá hranice,“ vysvětluje kurátor nové expozice a ředitel sbírky starého umění Marius Winzeler.
Prohlídka začíná díly renesance a manýrismu a tvorbou Albrechta Dürera, El Greca, Agnola Bronzina nebo Bartholomaea Sprangera. V dalších částech ukazuje třeba řecké mramorové sochy a bronzy jako inspirační podněty pro umění renesance. Návštěvníci poznají smysl pro detail v dílech Hanse Holbeina staršího a Lucase Cranacha staršího, řemeslné mistrovství i krajinomalby rodiny Brueghelů.
Následně návštěvníci přejdou do období baroka a rokoka. V barokní obrazárně visí monumentální oltářní obrazy, biblické výjevy či mytologické scény Petra Paula Rubense, Anthonise van Dycka či Karla Škréty. Dramatickou tvář baroka reprezentují Matyáš Bernard Braun, Petr Brandl či Jan Kupecký. Malířskou produkci sedmnáctého století zastupují malby od Jusepa de Ribery, zátiší, krajinomalba a intimní díla se sakrálními tématy. Expozice končí v přízemí tematickou kapitolou o vztahu člověka k Bohu. Představuje třeba plátna Francisca Goyi.
Nejpočetnější soubor grafik a kreseb svou stálou expozici nemá. Aby se díla světlem nepoškodila, vystavují se vždy jen tři měsíce. Střídat se budou i ve dvou grafických kabinetech, které jsou nově v přízemí Schwarzenberského paláce. Aktuální instalace Linie, světlo, stín se zaměřuje na mistrovská díla šestnáctého a sedmnáctého století. Nejcennějším exponátem je autoportrét Giuseppe Arcimbolda, k vidění je pouze prvních šest týdnů od začátku výstavy. Zahájena byla 6. listopadu a otevřena zůstane do 10. února.
Počátky Sbírky starého umění NGP jsou spojeny s jedním ze starých mistrů – renesančním malířem a grafikem Albrechtem Dürerem. V roce 1606 získal jeho Růžencovou slavnost do svých sbírek císař Rudolf II. Obraz se postupně stal majetkem Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně NGP, založené roku 1796. V roce 1946 vznikla Národní galerie a staré umění je dnes jednou z jejích pěti sbírek.
