Dokumentární road movie Dálava režiséra Martina Marečka přibližuje cestu otce a syna, dvou fascinujících existencí, z Brna do Nižního Novgorodu v Rusku. Na konci pouti napříč kulturními a náboženskými zvyky se mají shledat s odloučenou matkou a dcerou. Dosáhnout vysněné rovnováhy ale není po dlouhých letech vůbec snadné.
Recenze: Rodina zmizela za obzorem. Dálava patří k českým dokumentům roku
Projekt Dálava vznikl po seznámení režiséra s budoucím protagonistou filmu Vítem Kalvodou. Muž středního věku žil se svým dospívajícím synem Gríšou v Brně, pět tisíc kilometrů daleko od své ženy a dcery.
Marečka osud rodiny inspiroval k přípravě hraného filmu, nakonec se však rozhodl o realizaci dokumentární road movie, jehož páteří by byla otcova touha znovu se shledat s dcerou. Vít a Gríša se tak vydali na nesmírně dlouhou, ale také nejistou cestu. A s tušením, že je v městečku Divejevo nebudou nadšeně očekávat.
Tak blízko, tak daleko
Kalvodovi jsou pro dokumentaristu Marečkova zaměření a stylu ideálními objekty. Citově si jsou blízcí a zájmově přitom zcela vzdálení. Vít se před kamerou projevuje jako pragmatický a zkušený muž se spirituální dimenzí, zatímco Gríša si libuje v absurdnu a ironickém nihilismu. Situace, do kterých se svým jednáním dostávají, se snadno stávají tažnou silou filmu. V jejich společnosti je takřka nemožné ustrnout v nečinnosti nebo nudě.
V existenciálních tématech, třebaže se na ně jeví připraven i Gríša, nemohou najít společnou řeč. Jejich neustálé míjení vypovídá o léty vybroušené komunikační rezignaci. Ukázková je scéna, v níž otec vybízí syna k větší sebereflexi. Jakmile to potomek označí za schizofrenii, otec se snahy vzdává a už nedokáže účinně reagovat. Přesto spolu drží – i proto, že se zdá, že nikoho jiného nemají.
Ve dvou prorážet hranice
Marečkovo vyprávění se skládá ze dvou linií – vedle road movie se vrací do minulosti a zprostředkovaně za pomocí Kalvodových domácích videí zkoumá otcovo nitro. K autorovu štěstí měla rodina často po ruce videokameru a všechny podstatné okamžiky zaznamenávala. Domácí videa Mareček rozprostírá napříč snímkem, přičemž se s úspěchem vyhýbá nástrahám popisných dokumentů.
Druhá linie nemá tradiční podobu protagonistou komentovaných vzpomínek. Režisér místo toho přefilmovává plátno, na které záznamy promítá, a otce k nim nechává hovořit v ruštině. Obě linie se zdatně doplňují, tón nebo nálada z jedné se přenáší do druhé a naopak. Například otcova rozmluva o nevyhnutelném rozpadu rodiny přirozeně zvážní scény ze současnosti.
Ačkoli by nás Mareček už na začátku mohl zpravit o situaci Kalvodovy rodiny, s odhalením mnoha záležitostí záměrně vyčkává. Ví, že se s postavami musíme seznámit, ale jejich příběh a vlastnosti spíše jen naznačuje, natož pak aby je soustředil například do mimoobrazového komentáře. Části vyplynou z povídání mezi Vítem a Gríšou, někdy napoví stará domácí videa. Definitivní důvod rozštěpení rodiny se například nedozvíme nikdy, patrně také z úcty k rodinnému soukromí.
Komedie i detektivka
Účinnost Dálavy jako výpovědi, emocionálního zážitku i poutavého vyprávění spočívá i v režisérově ochotě užívat konvencí hraného filmu. Nasvědčuje tomu rozpoznatelná žánrovost snímku. Dálava se tak v první polovině prezentuje jako komedie s množstvím humorných scén, jejímž vrcholem je sekvence se zakládáním ohniště, v které komunikační neshody mezi otcem a synem dosáhnou vrcholu.
Překročení ruských hranic poté přináší detektivní zápletku s centrální otázkou, kde se nachází matka s dcerou. Oba protagonisté jsou navíc ochotni nahlas spekulovat o konspiracích a pátrání dopředu pečlivě promýšlet. Mareček zkušeně udržuje zvědavost, podílí se na tom ale i skutečnost, že díky předchozím charakterovým scénám rozumíme osobnímu rozměru snažení Kalvodů. Funkčnosti je dosaženo i bez znalosti všech střípků z jejich minulého života.
Cesta za více pixely a křehkostí
Součástí bezproblémového užití konvencí hraných filmů je i nerušivě pozorující, přehledná a občasně estetizující kamera Jiřího Málka. Pro Marečkovu filmografii se jedná o markantní změnu, neboť jeho předcházející celovečerní projekty Auto*mat (2009) a Pod sluncem tma (2011) byly kritizovány za hrubý obraz a zrno levných digitálních kamer. Další odlišení oproti režisérově předchozí tvorbě je také absence environmentální tematiky, která byla Marečkovi vždy blízká.
Dálava dospívá k závěru, u něhož vůbec nevadí, že nezodpoví všechny otázky. Přes zdánlivou jednoduchost konceptu jde o vícerozměrnou baladu, jež by si zasloužila pozornost i z hlediska kulturních a náboženských motivů. Odměnou je každopádně zpráva o lidské křehkosti a věčně otevřených ranách, která činí Marečkův film jedním z kandidátů na Českého lva za nejlepší dokumentární film.