Berlínští medvědi zůstali v Evropě, ty hlavní si dokonce mezi sebou rozdělily Francie a Německo. Jen dva medvědi vykročili do Asie, a to k jednomu filmu, když porota udělila obě ceny za ženský i mužský herecký výkon čínskému filmu Sbohem, synu. Předsedkyně mezinárodní poroty Juliette Binocheová před předáváním cen podotkla, že v soutěži postrádali další čínský film Jedna vteřina, který byl v poslední vteřině, abych parafrázovala titul nepřítomného filmu, ze soutěže stažen. Údajně z technických důvodů při postprodukci.
Glosa z Berlinale: Francie a Německo v čele, varování pro Čínu a konec Kosslicka
Vzhledem k tomu, že se nejednalo o jediný čínský film stažený kvůli takzvaným technickým důvodům a Binocheová na nepřítomnost filmu upozornila veřejně, tento ročník Berlinale kromě jiného ukazuje prstem na Čínu.
Oba ocenění čínští herci se jakýchkoliv politických projevů zdrželi. Sbohem, synu (Di jiu tian chang, režie Wang Xiaoshuai) vypráví o manželském páru, který doplatil na čínskou oficiální politiku jednoho dítěte. Jejich komorní příběh se odehrává na pozadí velkých proměn Číny od osmdesátých let do současnosti.
Francouzsko-německé vyrovnání
V jistém smyslu se dá říct, že ostatní hlavní ceny mezi Francií a Německem jsou „pünktlich“ vyvážené – obsahově, ba i genderově. Z každé země vždy jeden příběh vyprávěný tradičně a jeden náročně.
Hlavní cenou, Zlatým medvědem, ověnčená francouzsko-izraelsko-německá Synonyma (Synonymes) patří k těm filmům, které člověk ocení, jen když přistoupí na daný styl vyprávění. Jeho hrdinou je Izraelec Yoav, který odejde po nepříjemné vojenské službě z Izraele do Francie a setkává se s podobným drilovým systémem, tentokrát v podobě přijímání migrantů.
Film upozorňuje mimo jiné na bigotní a absurdní politickou a migrační korektnost. Režisér Nadav Lapid využil i své osobní zkušenosti s příchodem do jiné země. Film získal svůj název po hrdinově předsevzetí, že přestane používat svůj rodný jazyk hebrejštinu, koupí si slovník a neustále hledá v nové řeči synonyma.
Jak režisér při přebírání ceny uvedl, jeho film se nemusí líbit ani ve Francii, ani v Izraeli. Je to příběh nejen francouzsko-izraelský, ale i celoevropský. A je to film, z jehož každého záběru čiší nespoutaná energie.
Podobně na další závažné téma ve společnosti upozorňuje druhý francouzský film, oceněný Velkou cenou poroty, Díkybohu (Grâce à Dieu). Téma zneužívání dětí katolickými kněžími jeho režisér Francois Ozon vypráví tradičně a zodpovědně. Film je natočený podle skutečných událostí, a proto se obhájce hlavního obviněného kněze snažil premiéru filmu posunout na dobu po hlavním procesu v březnu 2019.
A z hlavní Francie přeskok k Německu k dalším Stříbrným medvědům – když se v prvních záběrech německo-srbského filmu Byla jsem doma, ale (Ich war zuhause, aber, režie Angela Schanelecová) objeví osel zírající z okna, je jasné, že půjde o metafory a vyprávění snadné nebude. V centru dění je umělkyně, která se snaží najít nové přístupy k umění i ke svým dětem poté, co se vyrovnávají se ztrátou manžela a otce.
Vedle toho zase stojí příběh vyprávěný tradičně, Narušitel systému (Systemsprenger, režie Nora Fingscheidtová) o dívce, která je tak nezvladatelná, že ji nikdo nechce a sociální systém už na ni nestačí.
Střety s Netflixem a končící Kosslick
Co tedy vypíchnout z letošního ročníku? Berlinale vyslalo varovný pohled směrem k Číně. Teprve případná neúčast čínských filmů na dalších velkých festivalech ukáže, co se v tamní kinematografii děje.
Berlinale také přikrmuje další nové festivalové téma, střety s Netflixem a kinaři. Tentokrát se sice film produkovaný Netflixem Elisa a Marcela ukázal jako jeden z nejslabších soutěžních snímků, ale Netflix je silný producent a samotní filmaři jeho možnosti vítají. Zdá se, že diskuse o tom, aby pustil filmy i do běžné distribuce, jsou během na delší trať.
Letošní Berlinale bylo posledním pro ředitele Dietera Kosslicka, který stál v jeho čele 18 let. Jeho funkce se rozdělí mezi dva lidi. Uměleckým ředitelem s péčí o filmy bude Carlo Chatrian, dosavadní ředitel festivalu ve švýcarském Locarnu, a výkonnou ředitelkou s péčí o finanční zajištění se stane Mariette Rissebeeková, dosavadní ředitelka společnosti German Films, která zastupuje německý film v zahraničí.
V čem budou navazovat a co festival přinese nového, ukáže příští rok. První novinka už byla v průběhu Berlinale zveřejněná – místo obvyklé první půlky února se termín posouvá kvůli Oscarům na konec února.