O Oscara po čase usiluje remake, obliba předělávek je přitom v Americe spíš na ústupu

Hudební drama Zrodila se hvězda si získalo diváky i kritiky. V neděli 24. února bude bojovat o osm Oscarů včetně ceny pro nejlepší film. Zatímco v hudební kategorii má velké šance, v hlavní soutěži je konkurence větší. I tak je to pro snímek, který vznikl jako remake, úspěch. Předělávky se totiž většinou rodí jako součást studiového plánu, který ve známém jméně vidí kasovní jistotu. Ovšem data ukazují, že remake není zárukou komerčního trumfu.

Vlevo Zrodila se hvězda (2018), vpravo Zrodila se hvězda (1976)
Zdroj: Warner Bros., Facebook A Star Is Born - 1976

Na nové verze starších filmů, které dají dalším tvůrcům a hercům příležitost odvyprávět prakticky stejný příběh, se pohlíží jako na něco laciného. Vyznívají mnohdy jako autorská lenost. Přesto jeden remake letos ukázal, že mohou být i prestižní – snímek Zrodila se hvězda pronikl do klání o nejlepší film roku na Oscarech.

Dílo pojednává o vzestupu nadějné zpěvačky v podání Lady Gaga, které pomáhá úspěšný hudebník. Jejich společné práci i lásce však stojí v cestě jeho závislosti. Režijní debut Bradleyho Coopera, který ztvárnil i hlavní mužskou roli, se stal nejen komerčním hitem, když s rozpočtem 36 milionů dolarů utržil po celém světě 420 milionů, ale už od svého podzimního uvedení se setkával s poznámkami o oscarových ambicích. A nominace se dočkal i na Zlatých glóbech nebo cenách BAFTA.

Taková příležitost není úplně obvyklá. Když se ohlédneme na minulé oscarové ročníky, tak naposledy byl film, který se kvalifikuje jako remake, nominován v roce 2010, kdy o ocenění usilovala Opravdová kuráž bratrů Coenů, která vychází z knihy, ale výrazně se podobá stejnojmennému filmu z roku 1969 s Johnem Waynem. A v roce 2007 remake zvítězil, když cenu získala Skrytá identita Martina Scorseseho, která vycházela z hongkongského snímku Volavka. Jinak jako by ale remaky těžko hledaly místo mezi smetánkou.

Zrodila se hvězda je přitom typický remake, už proto, že jde o čtvrtou podobu příběhu o úspěchu v showbyznysu. První snímek vznikl v roce 1937 a ještě se odehrával ve filmových kulisách. Až verze z roku 1954 s Judy Garlandovou přesunula dějiště mezi hudebníky. Až do loňského roku pak bylo nejznámější zrození hvězdy z roku 1976, kdy ústřední dvojici ztvárnili Barbra Streisandová a Kris Kristofferson.

Když se investují miliony, vyvstává snaha minimalizovat risk

Za opakování receptů, při němž se se vrací k osvědčeným filmům, je přitom Hollywood po léta terčem kritiky. Ať už jde o námět, který už předtím natočili v Americe, nebo který pochází z cizí krajiny. Teď třeba kina ukazují, jak si američtí tvůrci poradili s francouzskou komedií Nedotknutelní. Zatímco původní dílo vydělalo v severoamerických kinech jenom deset milionů, remake se zatím zařadil mezi dosavadní letošní nejúspěšnější filmy s ambicí dosáhnout na tržbách desetinásobku co originál.

A důvod, proč se americký filmový průmysl uchyluje k předělávkám, je tak v zásadě očividný. Hollywood je především o byznysu a v byznysu jde o zisk. Remaky jsou (alespoň zdánlivě) jistotou opírající se o faktor úspěšné značky.

„Vsází se na obsah, u kterého už lidé mají povědomí o postavách a o zápletce,“ uvedl odborník na popkulturu Walt Hickey pro web ABC News. Obvykle se vychází z toho, že značka zafungovala už na jednu generaci, a když se uchopí správně, zafunguje znovu, dodává filmová redaktorka webu Deadline Anita Buschová. Proto se podle ní s opakováním vůbec začalo. Snižuje se riziko; což je v branži, kde se vynakládají miliony dolarů, důležité.

„Takový film velmi rychle popíšete. A proto taky tolik remaků dostane zelenou, aby vzniklo. Na papíře jste přinejmenším teoreticky napřed,“ podotkl pro The Washington Post analytik z výzkumné společnosti ComScore Paul Dergarabedian.

Zároveň studia po divácích chtějí, aby sledování jejich filmu věnovali zhruba dvě hodiny. Producenti podle Buschové přišli na to, že je to o poznání snazší, když využijí faktoru povědomí. Dalo by se přímo říct nostalgie.

Odvěký příznak filmového průmyslu

Výkřiky o tom, jak se teď Hollywood zhoršil a točí dokola to samé, nejsou ale přesné. Zaprvé, remaky a stejně tak pokračování označovaná jako sequely nejsou hollywoodskou módou posledních desetiletí. Jsou zakořeněny v DNA tohoto byznysu od samého začátku. Třeba snímek Velká vlaková loupež, který šel do kin v roce 1903 a setkal se u diváků s obrovským úspěchem, se dočkal nové verze už o rok později.

Pokud něco, tak Hollywood zažívá spíš odliv remaků ve prospěch pokračování, která rozvíjejí předchozí námět. Podle výzkumu datového analytika Stephena Followse se počet seqelů a prequelů (tedy filmů, které časově navazují, nebo naopak dějově předcházejí původnímu dílu) mezi stovkou nejvýdělečnějších filmů v amerických kinech zvedl mezi roky 2005 a 2017 z úrovně deseti procent na třicet procent. Naopak remaky, případně rebooty, ve stejném vzorku zaznamenaly propad ze sedmnácti procent na čtyři.

Sequely patří v současnosti mezi ty vůbec nejvýnosnější filmy. Celosvětové výsledky za jednotlivé roky posledních dvaceti let ukazují, že na vrcholu stanuly snímky bez kinematografického předchůdce pouze ve třech případech – v roce 2013 Ledové království, v roce 2009 Avatar a v roce 2001 Harry Potter a Kámen mudrců. Přitom třeba v devadesátých letech to bylo téměř každý rok.

V současnosti patří v tomhle ohledu žebříčky návštěvnosti hlavně Disneymu a jeho akvizicím v podobě komiksového Marvelu a sci-fi Star Wars, kde vznikají další a další pokračování. Obzvláště Marvel si na rozvětvené seriálovosti postavil svou živnost, čímž inspiroval i další studia, která se snaží vytvořit vzájemně provázané nekonečné filmové světy. Co bylo doménou televize, se stává skoro normou v blockbusterech.

Remake může být pokladem, ale i noční můrou pro účetní

Paradoxní je, že právě Disney patří mezi studia, kterým se zároveň vyplácí i remaky. Kráska a zvíře z roku 2017 a Kniha džunglí z roku 2016, což jsou hrané předělávky disneyovských animovaných snímků, vykazují vůbec nejlepší poměr nákladů a výnosů. Pokud se porovnají oficiálně vynaložené peníze na natočení s dosaženými celosvětovými tržbami, činí u Krásky a zvířete rozdíl celou miliardu v plusu, u Knihy džunglí je to necelých osm set milionů. Ovšem nutno dodat, že výsledný zisk studia je výrazně nižší, protože další peníze utratí třeba za reklamu a o tržby se dělí minimálně s kiny.

Pokud se srovnává výdělek originálu a remaku při pouti severoamerickými kiny, vychází z toho nejlépe Válka světů Stevena Spielberga z roku 2015. Podle dat webu MyVoucherCodes, který v žebříčku zohledňuje inflaci, činí rozdíl v tržbách ve srovnání s filmem z roku 1953 skoro 320 milionů dolarů. Přibližně 315 milionů dolarů je pak rozdíl mezi Omega Manem z roku 1971 a Já, legendou s Willem Smithem z roku 2007. Mezi další snímky, kde remake výrazně porážel svůj předobraz v kinech, je Karlík a továrna na čokoládu, Mumie nebo Dannyho parťáci.

Na opačné straně se nachází Ben Hur z roku 2016, který nedokázal přitáhnout davy tak jako jedenáctioscarový Ben Hur z roku 1959. S padesátkovým předchůdcem se nedokázala měřit ani komedie Cesta kolem světa za 80 dní z roku 2004 nebo biblický Exodus: Bohové a králové Ridleyho Scotta, který zpracovával stejný příběh jako Desatero přikázání. Mezi další zklamání se řadí Krotitelé duchů, Dům voskových figurín nebo Psycho. Paradoxně se při zohlednění inflace do minusu na domácím trhu dostává i Kniha džunglí.

Je tak zřejmé, že remaky nejsou zdaleka spásou pro žádné studio. Film, který byl jednou kasovním hitem, se podruhé může proměnit v náramný propadák. Přesvědčení, že divácká nostalgie představuje jednoduchý magnet, se v éře sociálních sítí navíc může nepříjemně zvrátit. Nepovedený duplikát totiž fanoušci originálu odsuzují o to přísněji a hlasitěji. Kritika tak potkala třeba nové Krotitele duchů. Na druhé straně Zrodila se hvězda si svou slávu vydobyla, aniž by leckdo postřehl, že se nic nového nekoná. Je vidět, že i správné načasování předělávky je důležité.