Po těžké nemoci v úterý 18. prosince zemřela herečka Jana Štěpánková. Bylo jí 84 let. Rodina a přátelé se s ní naposledy rozloučili v pátek. Širokou popularitu získala Štěpánková zejména jako představitelka vtipných, mnohdy sarkastických intelektuálek v televizních seriálech, přestože její srdce patřilo vždy spíše divadlu.
- Drama Královnina smečka psů 21. 12. ve 20:20 na ČT art)
- Televizní komedie Zdravá vdova (22. 12. v 10:20 na ČT1)
- Jana Štěpánková hostem Všechnopárty (22. 12. v 11:10 na ČT1)
- Úsměvy Jany Štěpánkové (22. 12. ve 12:25 na ČT1)
- Dokument o Janě Štěpánkové z cyklu Neobyčejné životy (22. 12. v 15:40 na ČT2)
Jana Štěpánková pochází z herecké rodiny. Umělecké geny podědila po rodičích – herci pražského Národního divadla Zdeňku Štěpánkovi a Eleně Hálkové, vnučce básníka Vítězslava Hálka. V divadle prakticky vyrůstala. „Protože jsem nemohla do hlediště, to bylo vesměs mládeži nepřístupné, tak jsem seděla vedle hasiče v portále. Ve hrách, na které jsem chodila, táta vždycky umíral. Vyváděli mě z toho portálu a já vždycky plakala. Jiné děti měly kašpárka a já měla tohle,“ vzpomínala herečka na svého otce. Z hlediště se dostala i na jeviště, v pěti letech se objevila v nastudování Prodané nevěsty.
Jméno je vám na jevišti k ničemu, ale omezuje vás
Kumštýřské nadání po rodičích zdědila, stejně jako její sourozenci. V hereckých stopách šli i její nevlastní bratři – Martin (který zemřel v roce 2010) a Petr, sestra Kristina Taberyová je divadelní režisérkou. „Ať se ale jmenujete jakkoli, jméno je vám na jevišti úplně k ničemu… I režisér by byl sebevrah, kdyby vás obsazoval jen podle slavného jména,“ bránila se Štěpánková označení protekčního dítěte.
Váhu slavného jména si prý uvědomila až postupně. „V určitém věku o tom člověk nepřemýšlí. Je mladý, blbý, všechno k tomu patří. Olga Scheinpflugová říkala, že mládí je nemoc. Člověk je igelitový, splachovací, to vám nepřijde. Ale pravda je, že postupem času už člověk začne říkat: Nesmím tohle, nemůžu toto, tohle už vůbec ne. Máte určité hranice, přes které nemůžete přejít díky tomu, že máte to jméno. Už mi několikrát říkali, že si nemůžu dovolit věci, které si dovolí jiní,“ svěřila se v pořadu Před půlnocí.
Neschopná a netalentovaná, řekli jí na DAMU
K herectví ji to táhlo od mala, i když její otec by ji prý raději viděl v jiném povolání, nicméně začínala jako ochotnice po jeho boku. V patnácti se dostala na konzervatoř a o čtyři roky později skončila DAMU.
„V našich krajích je zvykem, že jsou pořád nějaké reformy. Já už jsem byla ráda, že ze základní školy vypadnu, už i profesoři byli moc šťastní, že jdu pryč. Takže jsem dělala zkoušky na konzervatoř, udělala jsem je a během roku ministr Nejedlý konzervatoř zrušil. A teď co s námi? Byla jen DAMU, a my jsme neměli maturitu, takže poslali nás, brněnskou a pražskou konzervatoř, na měsíc do zámku Protivín a dali nám úplné středoškolské vzdělání. Takže ač bez maturity, jsme dostali dispens od ministra, že můžeme studovat na vysoké škole,“ vysvětlovala studijní paradox herečka.
Na studia ale nevzpomínala příliš ráda. Po prvním ročníku ji začal učit Miloš Nedbal. „A ten mě vyhodil. Že jsem neschopná, netalentovaná. Nevím, jestli si házeli korunou, ale pak si mě vzal Otomar Krejča a Radovan Lukavský,“ popsala své další cesty Štěpánková.
- Připomeňte si Janu Štěpánkovou v rozhovorech pro pořady České televize:
Taková normální matka a doktorka na kraji města
Z umělecké branže byl také manžel Štěpánkové, režisér Jaroslav Dudek. Obsadil ji do role jogínské matky „raubířů“ v prvním českém sitcomu Taková normální rodinka. „Moje role klidné racionální manželky, která cvičí jógu a nic ji nerozhází, mi byla hrozně blízká. Právě pro tu velkou nadsázku, kterou miluju,“ přiznala.
Dudek režíroval také seriál Nemocnice na kraji města, v němž si Štěpánková zahrála emancipovanou doktorku Královou. Tato role zůstala její „nálepkou“ po celý život. Vrátila se k ní ještě dvakrát, v obou pokračováních Nemocnice.
Před kamerou debutovala v roce 1952 v dramatu Otakara Vávry Nástup. Celkem vytvořila přes šedesát televizních rolí, hrála vedle již zmíněných také v seriálech Synové a dcery Jakuba skláře nebo v novějším Ranči U Zelené sedmy a také v řadě (televizních) filmů, i když hlavní role v celovečerních snímcích se jí výhýbaly – Dva lidi v zoo, Strašidla z Vikýře či Ďáblova lest. V novém mileniu ji diváci mohli vidět třeba v pohádce Anděl Páně, komedii Účastníci zájezdu nebo v dramatu Kvarteto.
Divadlo především
Především se ale vždy cítila být divadelní herečkou. Své první angažmá získala v Pardubicích. Chvíle na tamním jevišti považuje ve svém divadelním působení za nejšťastnější. „To byla učňovská léta. Tam jsem měla nezřízenou kliku, to štěstí, že jsem byla v rukou úžasných režisérů,“ chválila si.
„Pak si mě vzal Václav Lohniský, takže jsem byla v Libni v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou – pozn. redakce),“ popsala přesun na pražské scény. Plných třicet let své umělecké dráhy spojila následně s pražským Divadlem na Vinohradech.
Nikdy prý nehrála ráda naivky ani netoužila po Shakespearově Julii. Ztvárnila například Janu z Arku v Anouilhově Skřivánkovi, Lízu v Pygmalionu, Iokasté v Oidipovi. Slavná byla její Emilia Marty ve Věci Makropulos a ve hře Ať žije královna! její vinohradská Marie Stuartovna.
Vinohradské angažmá pro ni skončilo prakticky ze dne na den, což prý pro ni byla nejprve rána. „Můj muž zemřel v srpnu (2000) a v lednu jsem skončila v divadle. Po třiceti letech. Neprodloužili mi smlouvu. Najednou jsem ztratila dvě životní lásky. Kdybych neměla syna, nevím, jak bych to zvládla,“ řekla Štěpánková ke konci svého působení v Divadle na Vinohradech. Nicméně časem ocenila možnost volby, kterou ji rozloučení s domovskou scénou přineslo, i když se projevila tak, že se deset let divadlu vyhýbala.
„Byla jsem absolutně svobodný člověk, proto jsem nehrála divadlo, protože jsem si mohla vybírat. Padesát let jsem byla zaměstnanec. A musela jsem hrát všecko. Líbí, nelíbí, co je komu do toho? Kdežto teď se vám to líbí, tak to děláte,“ vysvětlovala Marku Ebenovi v pořadu Na plovárně.
Věnovala se televizní a filmové práci. Koncem roku 2008 přijala roli v pražském Divadle Na Jezerce a na divadelní prkna se vrátila ve hře Paní plukovníková. Vrátila se nakonec i do Divadla na Vinohradech. V roce 2012 jí ředitel Tomáš Töpfer přesvědčil k nastudování hry To byla moje písnička!, při níž se na jevišti sešla s hereckými hvězdami své generace Danielou Kolářovou, Gabrielou Vránovou či Martou Vančurovou. „Měl jsem z toho zadostiučinění, že herečka nestárne a má vždycky příležitost. A Jana měla příležitost se krásně rozloučit s vinohradským divákem,“ podotýká k inscenaci Töpfer. Ještě letos účinkovala na prknech Divadla Ungelt v komedii Pardál.
Za mimořádný přínos svému oboru obdržela před deseti lety Zlatou plaketu od tehdejšího prezidenta Václava Klause. Je také laureátkou Ceny Františka Filipovského za vynikající práci v rozhlase a dabingu.
