Roudnická Galerie moderního umění se může pochlubit nejen výtečnou sbírkou, ale také výtečnou dramaturgií – posledním důkazem je aktuální výstava Mikuláše Medka.
Mohlo by se zdát, že je Mikuláš Medek (1926–1974) na naší scéně dostatečně etablovaný, jeho obrazy jsou vystavovány v rámci různě pojatých výstav. Vlastní velkou výstavu měl ale naposledy v Rudolfinu v roce 2002 a do té vtrhly povodně. Zároveň se ozývají – ojedinělé – hlasy, že by se měl Medkův význam přehodnotit, protože je přeceňován.
Roudnická výstava dává naštěstí dostatečnou odpověď na oba body: Jednak ji lze díky tomu, že představuje umělcovu tvorbu v celé šíři, vnímat jako ucelenou výstavu. Zároveň, i díky kurátorskému pojetí, přesvědčivě vyvrací eventuální pochyby o Medkově místě v našem poválečném umění.
Kurátorka Miroslava Hlaváčková se nemohla vzhledem k prostorové dispozici roudnické galerie více rozmáchnout; zdánlivé svázání rukou se ukázalo naopak jako výhoda. Není problém zahltit velký prostor přehršlí obrazů, jako se to podařilo například loňské hradní výstavě českého impresionismu – to dokáže každý. Divák se však v té záplavě utopí, stejně jako koncepce, je-li jaká. Ovšem předvést umělce na daleko menším prostoru, a nic nepominout, nezkreslit, není jen tak.
Není nic, jen bodce…
Úvodem jsou vystaveny tři Medkovy obrazy z konce 40. let, Infantilní krajina II (Infantilní procházka) z roku 1947, z roku 1948 pak Anální motýl a Zázračná matka II. Medek pracuje s organickými motivy, přičemž biologicko-vegetativně-anatomické prvky skládá podobně jako o generaci starší František Janoušek.
Rozhodně je z kompozic cítit symbiotické propojení s tvorbou Medkovy ženy Emily, na jejíchž fotografiích z té doby vidíme též vejce či oční bulvy vsazované do zdánlivě nesourodého kontextu. Bylo to surrealistické? Zřejmě ano, zřejmě ne. Chceme-li, můžeme v sestavě „objektů“ nacházet princip koláže, v každém případě ovšem těžko hledat, kromě zmíněného Janouška, nějaké paralely.
Od počátku 50. let počíná do obrazů prosakovat realita studené války, stalinského teroru, bezčasí a ztráty perspektiv – mění se nejen barevnost děl, ale i obsah. A tak z obrazů Cranachovská nadlyrika s imperialistickou květinou (1953–1954), Křik (1954) či Hádka (1956–1957) cítíme již dávno ne latentní, ale zcela manifestovanou – vnější – agresi a ohrožení. Například Křik je již zcela jiný výraz než slavný Munchův Výkřik. Zdánlivě klidné modravě šedé pozadí je o to svíravější, deformovaná a značně redukovaná rudá postava, tvář vystupující ze sebe – a za modrým „oknem“ není nic. Jen hrozící, strážící bodce…
V pozdějších obrazech, jako jsou Spící IV (Náruživý spánek) z roku 1957 či Nahý v trní z téhož roku, již dochází postupnému zabstraktňování a geometrizaci motivů. Zároveň se barevně proměňují k rudé či modré, později se přidají další barevné akcenty. Začíná tím zároveň vrcholné Medkovo období – lze-li v jeho případě vůbec nějak hierarchizovat.
Medek redukuje postavy, a nejen je, na strohé geometrické útvary, plátna jsou plna zraňování, opětovné agrese, pronikání – a to jak obsahově, tak i v malířském gestu. Fyzické útoky poznamenávají obrazy, vidíme na nich různá ostří, bodce, sekáčky – jako třeba na obrazech Dva inkvizitoři (1965) nebo Zobrazení pohledu na muže v napětí (1967). Ten má bodce a jakýsi „stroj“ i v hlavě… Mimochodem, inkvizitory mají být kunsthistorici František Šmejkal a Věra Linhartová.
(Ne)surrealista
Mluví se o Medkově surrealismu – byl mu jistě blízký, zvláště dříve, nikdy se však za surrealistu nepovažoval, a v pozdějších letech by mu rigidní surrealistická skupina jistě netolerovala výzdoby kostelů, malbu oltářů. Zajímavé je proto srovnání dvou obrazů: Příšera, která chce žít líbezně / V. Effenberger (1965) a Pokus o portrét J. Ch. (1967). Bez ohledu na to, že název prvního oleje pochází z Medkovy básně z roku 1951, vidíme na něm stylizovanou hlavu, z níž planou hned tři oči, celé je to pochmurné, načuřené, temné. Světle modrá „postava“, tedy kritik a historik umění Jindřich Chalupecký, na druhém oleji je naopak ukotvena v širokém rozkročení, zavinutou, leč rozvíjející se osobností, stoupající k vyšší úrovni.
Těžko říct, jak by se dál vyvíjela Medkova tvorba, zemřel však relativně mladý. I tak ovšem po sobě zanechal dílo zasluhující úctu. Slouží ke cti roudnické galerii, že Mikuláše Medka opět připomíná. Je na místě také zmínit pečlivě připravený katalog s mnoha Medkovými citacemi, které dotvářejí celkový dojem. A pokud si hodláte udělat příjemný výlet, berte roudnickou Galerii moderního umění a současnou výstavu Mikuláše Medka jako dobrý tip. Končí 10. února.
