Jánošík Revisited v Brně
Původní Jánošík měl premiéru v roce 1910 v pražském Národním s Eduardem Vojanem v titulní roli. Dvacet let poté se ale sám Jiří Mahen přiznal, že by drama rád napsal a jinak – „daleko prostší, bez písniček a bez barev“. Zůstalo nicméně jen u úvah.
Podle současných brněnských tvůrců idylická legenda o Jánošíkovi poněkud bledne pod tíhou zkušeností československé společnosti s nacistickou a komunistickou totalitou. Neunesl je ani Jiří Mahen, který dva měsíce po okupaci Československa Hitlerem v roce 1939 spáchal sebevraždu.
Nové pojetí tak chce diváky přivést k otázkám, zda lze Jánošíka vnímat jako jednoznačného hrdinu, nebo jestli byl obyčejný zloděj a zabiják. A také k zamyšlení nad obecnějšími tématy: cenou za svobodu a etikou vzpoury.
Méně mýtu, více Kusturici
I v novince zbojnická parta s Jánošíkem v čele okrádá šlechtu a bohaté pány. Jako bývalý student kněžského semináře má ale Jánošík zbojnické mantinely nastaveny trochu jinak než ostatní. „Chtějí zabíjet lidi, ale on říká: Ne. Budeme krást, budeme dělat spravedlnost a zákona, ale nebudeme zabíjet,“ popisuje Dominik Teleky, brněnský představitel slavného zbojníka.
Právě na porušení přikázání „nezabiješ“ se autor i zároveň režisér představení Martin Františák soustředí především. „Je o proměně člověka v době, která není jednoduchá. Snaží se vzdorovat, ale sám době hodnotově a morálně podlehne,“ upřesnil.
Kromě zdůraznění vnitřního morálního konfliktu se Františák od mytičnosti příběhu odklonil i vizuálně. Slovenský folklor se na jevišti mísí se zbojníky, kteří hrají na elektrické kytary, střílí z revolveru a nosí kožené bundy. Lidové nápěvy a tance ale ve hře zůstaly. „Vytvořili jsme takový divoký živý svět, který známe třeba z filmů Emira Kusturici,“ přiblížil pojetí Františák.
Jánošíka hraje brněnská scéna v budově, která nese jméno původního autora hry – v Mahenově divadle.
