„Procházka podle Labe do Píst nebo Kovanic je pro mne nejkrásnější cestou na světě. Tady klopýtám o svoje mladší a chlapecká léta. Tady přemýšlím a jsem šťasten. I když jsem rodák z Brna, zde je můj rodný kraj, kde jsem žil svůj krásný život. V Praze se mi často stýská po Polabí. A tak za šest korun čtyřicet si kupuji jízdenku Libeň – Nymburk hlavní nádraží,“ odpověděl Bohumil Hrabal v roce 1956 na otázku, co ho táhne do Nymburka. Deset let nato si pořídil chatu v nedalekém Kersku a o dalších 10 let později napsal o kraji málo známého Historického a poetického průvodce. Podle něj jsme se vydali do Kerska, abychom znovu objevili Polabí Hrabalovýma očima. V pátek 28. března uplyne sto roků od jeho narození.
„Víte, že Kersko se jmenovalo dříve: Kře, Kří, Nákří? Že to byl újezd 'Na Křech' a patřil klášteru Břevnovskému od jeho založení 993?“
„Víte, že Osada Kersko byla rozdělena a očíslována podle orientačního plánu Nového Jorku? Že pátá Avenue je Betonka a pobočné aleje jsou ňujorské Street? Po levé straně označeny čísly lichými, po pravé straně čísly sudými? Že shůry se orientační plán osady Kerska podobá listu kapradiny?“
„Víte, že nejstarší a nejkrásnější borovice v Kersku se jmenuje Švarná Tonka, podle tabulky sázená v roce 1620, že její kmen obejmou statní tři chlapi, že sto metrů od Tonky je její sestra, Sličná Pepička? Že do Tonky udeřil loni blesk a vyryl do jejího kmene spirálovou rýhu jako deset centimetrů širokým dlátem? Že do Pepičky před mnoha lety uhodil hrom a odshora dolů jí způsobil takovou ránu, že borovice všechny svoje síly věnovala svému zajizvení? Že nejkratší cesta k těmto dvojčatům je Dlouhou alejí, to jest alejí číslo 16, směrem k hájence Chobotu, nebo z Hradištka takzvanou Hraničnou alejí a po tři sta metrech u skupiny smrčin odbočit doprava a kolem oplocenky jít tak dlouho, až se zjeví Švarná Tonka po pás vyčnívající nad dubový les?“
„Víte, že do města bylo možno vejít jen přes mosty a lávky, takže Nymburk byl městem ostrovním? Že se vcházelo městskými branami? Mosteckou, Svatojiřskou, Boleslavskou a Hradeckou? Pátá brána vedla k Labi a jmenovala se Fortna, bezdůvodně zbouraná v roce 1919 dynamitem? Že Nymburk byl nejcennější gotickou pevností, a proto tady měl Jan Žižka arzenál svých zbraní? … Víte, že gotické opevnění města sestávalo tehdy z padesáti čverhranných cihlových věží, bašt, že podle zdí se táhlo šindelem pobité podsbití, pavlače a cimbuří, jimiž byli kryti ochránci města? Že kromě vnitřních červených hradeb z neomítnutých cihel byly ještě bílé hradby z opuky, které však zmizely úplně?“
„Víte, že celé kerské polesí je protkáno umělými strouhami, kterými je odvodňována půda, aby stromy nehynuly mokrem? Že skoro v celém Kersku je na dva rýče už voda?“
„Víte, že Kolonie v Nymburce byla prvním zahradním městem v Čechách? Že byla stavěna podle plánů arch. Kamila Sitteho, že tato Kolonie pro zaměstnance severozápadní dráhy byla stavěna z peněz penzijního fondu definitivních zaměstnanců, že na stavbu se použilo cihel z vlastní cihelny?“
„Víte, že jedna z nejkrásnějších chat v Kersku je na začátku aleje číslo 19 hned u Betonky? Že chata se podobá kajutě vržené na písečnou dunu? Že ta hacienda patřila námořnímu kapitánovi, který si nákres přivezl z Jižní Ameriky, že manželka toho kapitána byla Francouzska a první založila v Kersku miniaturní botanickou zahradu, do které snesla všechny květiny a rostlinky, které kvetou v polesí?“
„Víte, že Pramen sv. Josefa je v hloubi 89 metrů, že jeho voda sem stéká po zlomech v zemi až z Jizerských hor a že cesta té horské vodě trvá do Kerska skoro sedmdesát let?“
„Víte, že labišťata jsou mrtvá ramena Labe, spojená s tokem kanály, že v nich kvete leknín bílý, stulík a pryskyřník velký a na vlhkých písčinách kyprej velkolistý?“
„Víte, že Božena Němcová bydlela v Nymburce v letech 1848–50 v domě Dra. Brzoráda a ve mlýně Na Baště? Že v Nymburce napsala povídku Kávová společnost, která vyšla anonymně v 'Rachejtlích', humoristickém nymburském časopise roku 1855? Že bysta spisovatelky stojí před domem Dra. Brzoráda, dnes kulturním středisku, a že sochu vytesala sochařka Z. Schwarzerová?“
„Víte, že když jedete tzv. Nymburačkou, neboli alejí číslo 6, že dojedete ke smrkovému lesu, kde se říká v Erbu, a že v tom erbovním lese stojí dokonale ukrytý gigantický smrk starý dvě stě let a že jeho spodní větve se podobají sloním chobotům a z jednoho každého toho kořene-větve vyrůstá vzhůru devět smrků, takže celý ten obrovský smrk se podobá devítiramennému jehličnatému svícnu?“ Ten památný smrk už nestojí. Zato kořeny kerských borovic dále zapouštějí svá chobotnatá chapadla do polabského písku…
Víte, že nejvíce volně žijících koček, dvacet čtyři, měl na své parcele v Kersku v roce 1992 spisovatel Bohumil Hrabal? Kočky se usadily nejen na jeho hrobě v Hradištku, ale zdobí i posezení s výhledem na Labe před rodinnou vilou Hrabalových.
Právě tady žil spisovatel se svým otčímem, po kterém zdědil jméno a který se mu stal předlohou pro literární postavu Francina z Postřižin.
A v nedaleké Sadské, v hotelu Modrá Hvězda na rozcestí, si Hrabal vyslechnul podivuhodný příběh číšníka, který ho inspiroval k sepsání vrcholného a proslulého románu Obsluhoval jsem anglického krále.
Ve svém rodném kraji, jak spisovatel Bohumil Hrabal nazýval milované nymburské Polabí, a který popsal v Historickém a poetickém průvodci (nákladem vlastním vydal Dr. Stanislav Klos, Nymburk, 1995), se nechal i pohřbít. Jeho tělo odpočívá v této rodinné hrobce uprostřed polabských polí na malém venkovském hřbitově.
