Recenze: Hold muži, který to myslel vážně

Inscenace Plukovník Švec, uváděná na Nové scéně Národního divadla, je na „dnešní poměry“ statická, doslovná, edukativní, patetická; ba jeví se i jako příležitostná. A přece je mi o dost sympatičtější než většina „modernější“ činoherní produkce, kterou má Nová scéna na repertoáru.

Plukovník Švec
Zdroj: Národní divadlo Praha Autor: Petr Neubert

Hru Plukovník Švec napsal spisovatel a někdejší legionář Rudolf Medek, otec malíře Mikuláše Medka a muzikologa a publicisty Ivana Medka, v roce 1928. A hned 27. října onoho roku si odbyla premiéru na scéně Národního divadla – k desetiletému výročí republiky. Její divácký úspěch byl v rámci tuzemského divadelnictví mimořádný, vpravdě lidový.

Tehdy se pochopitelně Medkova hra provozovala na jevišti historické budovy ND, což si dnes – vzhledem k jejím literárním kvalitám a koneckonců i námětu – lze jen těžko představit. Ale deset let po založení republiky byli legionáři živým fenoménem politického a veřejného života a hold důstojníkovi, který sebevraždou vyburcoval demoralizované bratry ve zbrani, byl mnohými vnímán coby nepatřičné gesto.

Kritické hlasy hře vyčítaly, zjednodušeně řečeno, především to, že dělá hrdinu z člověka, který podlehl malomyslnosti. A že Medek obraz československých legií v Rusku pokřivil. Literární kvalita dramatu šla stranou, do soudů se draly ideologie. Jenže ostré spory pod náporem času rychle vyvanou. Zůstane dílo vydané napospas „věčnosti“.

Devadesát let po napsání Plukovníka Švece je evidentní provinciální umělecká úroveň této hry s dokumentárními prvky; její text je v původním znění přetištěn v obsažném programu k nynější inscenaci (bezmála tři stovky stran kapesního formátu!). Režisér a scenárista Jiří Havelka a dramaturgyně Marta Ljubková květnaté, upovídané repliky důkladně probrali, ale citlivě uchovali specifičnost Medkova stylu.

Pietnost jejich přístupu však prvořadě tkví v tom, že uznávají étos plukovníkova konání a mají respekt k tomu, co legionáři v Rusku vykonali. Toto inscenátoři vytkli před závorku, to nechali mimo diskusi; „jen“ hledali způsob, jak dnešnímu publiku sdělit, o jak vážné věci ve hře běží a zda jádro Medkova poselství – víra v čestnost, v nadosobní hodnoty spojené s národem a s vojenským posláním, víra ve smysl sebeobětování – je ono drama schopno vyslat i k naší přítomnosti. A ten způsob inscenátoři našli!

Celou recenzi Josefa Chuchmy si můžete přečíst na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.