Byznys ji prý nezajímá, raději si vezme tužku a papír a kreslí. Podle jejích návrhů vznikly luxusní hotely, soukromé byty i mosty, v jejích stavbách vyniká smysl pro detail a architektonické využití přirozeného světla. Devětasemdesátiletá architektka Eva Jiřičná má dnes domov v Praze i v Londýně, kde našla exil po srpnu 1968. Za svou práci získala už řadu ocenění, v pondělí k nim přibyla medaile za celoživotní dílo od Londýnského festivalu designu.
Jednoduché linie, ocel, sklo a střízlivá modernost jsou poznávacími znameními tvorby Evy Jiřičné. Dřevo lidé v jejích dílech hledají marně. „Eva má úžasný smysl pro detail, v tom je její silná stránka. Možná se zdá, že detail je v architektuře až na druhé koleji, ale ve výsledku je detail primární, ten to vše tvoří,“ podotýká Jiřičné spolupracovník, architekt Jura Bečička.
K jejímu nezaměnitelnému rukopisu patří také točitá schodiště, která vzbuzují dojem, že plují v prostoru. Podle svých slov Jiřičná hledá cestu, jak do prostoru dostat světlost, průhlednost a materiály ve své ryzí podobě.
"Mám ráda sklo, protože sklo dělá úžasné věci se světlem a já miluju světlo."
Z její designérské i architektonické kreativity těží jak veřejné instituce, tak soukromé osoby. Navrhovala pro zakázky v New Yorku, San Franciscu či Florencii a samozřejmě v Londýně, kde její tvůrčí otisk nesou například designérské prodejny značek jako Hugo Boss či Vidal Sasson.
Rohy neměla, talent ano
Přes úspěchy za hranicemi jméno Eva Jiřičná lidé v Československu dlouho neznali. Po studiu architektury nejprve na pražské technice a poté u Jaroslava Fragnera na Akademii výtvarného umění dostala možnost odjet na stáž do Londýna. Do Británie přijela poslední červencový den – a za necelý měsíc se stala proti své vůli emigrantkou. O invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa jí prý řekla bytná. Následně jí přišel z velvyslanectví dopis. Vaše doložka je zrušena a návrat do vlasti z důvodu veřejného zájmu nežádoucí, stálo v něm.
„Moje první práce byla ve velké kanceláři, kde pracovalo dva tisíce architektů, a tam jsem se zapojila do projektu škol, šlo víceméně o systém paneláků, ale dělaly se z překližky, což mělo výhodu, že dlouho nevydržely, takže se velice jednoduše demolovaly a vyměňovaly za něco lepšího,“ vzpomíná na londýnské začátky Jiřiná.
Po roce přešla do ateliéru Louise de Soissons, který projektoval nový přístav v Brightonu. Zůstala v něm třináct let. „Tam jsem se naučila, jak se dělají velké inženýrské stavby. Můj šéf měl ve mně z nějakého zvláštního důvodu důvěru, takže mě nechal dělat, co jsem ve svých třiceti letech s mizernou angličtinou byla schopna dělat. Doteď je to pro mě nepochopitelné,“ přiznává Jiřičná.
Později spolupracovala s architektem Richardem Rogersem a následně dostala zakázku na několik obchodů v centru Londýna a ve Spojených státech. V roce 1976 si založila vlastní ateliér. Pracovala pro pojišťovnu Lloyd či lorda Rothschilda; navrhla autobusové nádraží Canada Water v Londýně nebo rozšíření knihovny v Leicesteru.
„Přijela jsem do Londýna, abych se něco naučila – a celý život se učím. Jsem velmi vděčná, že jsem v životě potkala tolik lidí, od kterých jsem se měla co naučit,“ říká Eva Jiřičná.
Anglie šedesátých a sedmdesátých let jí prý poskytla osobní i profesní svobodu, kterou si předtím neuměla představit. Tehdejší dobu hippies popisuje jako jednu velkou párty. Její československý původ pro ni byl jak motivací, tak zároveň brzdou.
„Chtěla jsem samozřejmě ukázat, že jsem Češka a že Češi když něco dělají, tak to dělají pořádně, protože na Čechy se všichni tehdy dívali spatra,“ říká a svůj dojem dokládá konkrétní vzpomínkou: „Moji známí mě pozvali na víkend do krásné anglické vesnice. A jedna místní stará anglická lady si mě prohlédla zezdola nahoru a seshora dolů a pak řekla: ‚No ale ona vypadá jako my!‘ Očekávala asi, že někdo, kdo přijede zpoza železné opony, bude mít rohy a ocas.“
Proměna Česka? K lepšímu i k horšímu
Do rodné země se mohla vrátit až v roce 1990. Nyní působí nejen v pražském studiu AI Design, který vede spolu s Petrem Vágnerem, ale také v londýnském studiu Eva Jiricna Architects. Učila i na VŠUP, kde vedla jeden z ateliérů architektury.
O vývoji, kterým si Česko po revoluci prochází, říká, že jako vývoj v jiných zemí pokračuje zároveň k lepšímu i k horšímu. „Když jsem se vrátila, tady nebylo nic. Všechno se zastavilo. Všechno mimo Staroměstské náměstí, které bylo krásně vybarvičkované, bylo ve strašném stavu, nikdo neinvestoval. Tedy na jedné straně to, že se Praha zlepšuje, je potěšující zpráva, na druhou stranu třeba z toho, co se stalo s Václavským náměstím, mě vždycky bolí srdce. Krásné funkcionalistické budovy opravdu utrpěly,“ zhodnotila v roce 2014 v pořadu Hyde Park Civilizace české hlavní město.
Na proměně Prahy se podílela i ona sama. Do širšího povědomí se talentovaná architekta a designérka dostala nejprve jako předsedkyně komise, která vybrala pro novou Národní knihovnu návrh Jana Kaplického.
Tzv. chobotnice vzbudila velké vášně, na realizaci nakonec nedošlo. A podle všeho už ani nedojde. „Tenhle projekt musí postavit stát, nejde, aby se ho někdo ujal a dal ho na Rohanský ostrov nebo kamkoli jinam. Byl vymyšlený jako oko nad Prahou, které se dívá na Hrad,“ považuje Jiřičná za nesmyslné různé úvahy o přesunu blobu mimo Letnou.
K zatím nerealizovaným stavbám patří také projekt Novomlýnské brány, která by podle návrhu Evy Jiřičné měla vyrůst v Revoluční ulici. Naopak v Praze už si lidé mohou prohlédnout například oranžerii v areálu Pražského hradu, interiéry Tančícího domu, kavárnu Černá labuť. Navrhla i pražské hotely Josef a Maxmilian a bytový komplex Sky Barrandov.
K mimopražským projektům od Evy Jiřičné náleží lávka pro pěší v Brně, v jihomoravské metropoli by podle jejího návrhu měl být také postaven nejvyšší mrakodrap v Česku. Palác Heršpická by měl dosahovat 117 metrů. Pro Zlín pak navrhla Kongresové centrum a Univerzitní centrum a Fakultu humanitních studií Univerzity Tomáše Bati. Ve Zlíně se Jiřičná v roce 1939 narodila, její otec, také architekt, pracoval právě pro slavného obuvnického velkopodnikatele.
Jiřičná už v Británii obdržela Řád britského impéria, je také laureátkou ceny za mimořádný přínos postavení žen v architektuře. Londýnský festival designu kromě ní udělil medaili ještě třem módním návrhářům: Neri Oxman obdrží cenu za inovativnost v designu, Grace Walese Bonnerová je podle festivalu talentovanou nadějí designu a hlavní cenu si odnese avantgardní Hussein Chalayan. Práce všech čtyř umělců jsou do 23. září vystaveny v muzeu V&A.
