Měla to být, jak odvážně tvrdí distribuční podklady, prostopášná komedie o vášni k životu, hudbě a ženám, která divákovi odhalí svět opery zbavený pozlátka. Je to ale smutná fraška o nudném životě na maloměstě, stereotypním souložení se sopranistkami, pravděpodobně nevědomě dokonaném incestu, veřejné smrti svůdného tenora geronta a pokorném návratu k úlevně osamělé masturbaci. O světě opery bez pozlátka se tu dozvíte kulovku, neboť jestli se tu něco sem tam odhaluje, pak jsou to tak akorát ňadra sériově mechanicky pleněných zpěvaček. Jak se zpívá v Donu Giovannim: „Mě strašně vábí jedna krásná dáma, a jsem si jist, že má mě ráda.“ A o tom to je! Anebo ne?
Vysvětluji si to tak, že oscarový režisér Jiří Menzel natočil tuhle taškařici, s jiskřivými zpěvy, nezáživnými koity, banálními plky, prostoduchou komunální kritikou a jen neznatelně nenulovým dějem, zarámovanou Mozartem, Smetanou, Dvořákem a dalšími klasiky, protože z nějakého důvodu musel. Zřejmě ho k tomu pudilo cosi, co pravděpodobně nelze ani přesně pojmenovat a co způsobilo, že vlastně tuhle divnou kreaci na Mozarta nenatočil primárně o něm a o nich, ale o sobě!
Asi to potřeboval, asi to už někudy muselo ven a on tím chtěl možná říci víc, než je na první pohled patrné, a také více, než chtěl. Rád bych, hlavně díky oprávněně obdivné vzpomínce na šampiona, který natočil Ostře sledované vlaky, Skřivánky na niti či Rozmarné léto a Vesničku mou střediskovou, věřil, že nakonec věděl, co, proč a komu chce říci. Neboť z předvedeného to vskutku není na první (ani druhý, třetí, čtvrtý a další) pohled příliš patrné. Ostatně nic jiného než transcendentálně neuchopitelná víra, že za každou nicotou musí být přece jen nějaké něco, tu ani nezbývá, neboť vyšeptalí Donšajni vám v tomto ohledu příliš nenapoví. A jen Mistr sám ví, proč a s jakou motivací se něco takového vůbec mohlo urodit.
Důvod, proč Schokoladenschnüffler přišli o více než čtvrt století držený titul nejblbějšího Menzelova filmu, může být ovšem také věcný a svým způsobem velice prozaický. Donšajni jim jej hladově vysápli hlavně proto, že tentokrát Jiří Menzel porušil zaběhnuté zvyklosti a smutně a osudově se podepsal nejen pod režii, ale i pod scénář. A než mu došlo, že není Hrabal, Vančura ani Zdeněk Svěrák, bylo zřejmě již pozdě a přiboudlý náznak vyprázdněného příběhu, protkaného dialogy vraždícími v zárodku jakýkoli herecký potenciál, byl na světě.
Na malém městě, v přestávkách mezi klácením svých sopranistek, začíná místní donšajn a operní režisér Vítek zkoušet Mozartova Dona Giovanniho. Paralelně s tím hodná učitelka Markétka, kterou kdysi vyplenil jiný donšajn (což se neobešlo bez následků), nacvičuje s místními dětmi v úžasném zapomenutém divadle dětskou operu a z Ameriky sem jako hvězdný host přijíždí doyen operních donšajnů Jakub, který sice sotva chodí, ale techniku zpěvu a balení holek („Ženu musíš opanovat, zblízka se jí dívat do očí a zpívat!“) má pořád na vysoké profesionální úrovni.
- Donšajni / Jan Hartl, Martin Huba zdroj: Bontonflm
- Donšajni / Martin Huba, Jiřina Jirásková zdroj: Bontonflm
Že by tohle bylo Menzelovo alter ego, tedy postava autorovi důvěrně blízká a sympatická, prožívající to, co sám prožívá nebo co by si přál prožít? Že by tohle byl ten fatální důvod, proč tuhle figuru takhle napsal a proč do toho šel?! Dohromady to sice nedrží ani náhodou, ale místy tu probleskne nostalgická atmosféra v duchu Vančurova a vlastně i Menzelova Konce starých časů.
A mě napadá kacířská a neprofesionální myšlenka: Proč by vlastně neměl mít oscarový laureát právo natočit si (vlastně taky tak trochu sám pro sebe) blbý film, ve kterém se chce s čímsi vyrovnat, cosi si ujasnit a k lecčemus se přiznat? Banální repliky typu: „Líbí se mi dlouhý holky“ či „Měla jste už někdy starýho milence?“, případně „V každém chlapovi je kus donšajna“, tak získávají novou, kontextuální a osobní dimenzi. A didaktické poučky typu „Milování je jako zpívání. Buď zpíváš pro sebe, nebo pro toho druhého“ se pak dají také snáze skousnout. Tohle všechno z Donšajnů samozřejmě neučiní film lepší, ale alespoň pochopitelnější, což vzhledem k tomu, jak vám svojí (ne)kvalitou může vyrazit dech, zas není tak málo.
Slušnému hereckému obsazení vévodí příznačně šumlující Jan Hartl, mateřská Libuše Šafránková, která to vždycky myslí dobře, takže se na ní nemůžete zlobit, ani když dělá naprosté kraviny, seladonsky věrohodný Martin Huba a ve druhém sledu třeba hodně upozaděná Ivana Chýlková a i ve své poslední malé roli výrazná Jiřina Jirásková. Poctivě je ovšem třeba přiznat, že odvádějí jen to, co jim dovolí scénář (což jim místy vskutku nelze závidět), a celkově tak lze konstatovat, že se v Donšajnech obecně lépe zpívá, než hraje, a metaforicky řečeno opera tak na body přesvědčivě vítězí nad činohrou. Není se co divit, když je tu méně dramatického a více prvoplánovitě moralizujícího, jež je naplněné skrze mlčenlivou siluetu agresivního podnikatele, a ne příliš objevné repliky, konstatující, že hokejových fanoušků je více nežli milovníků opery a za každým donšajnem zpravidla zůstává ubrečená holka.
V Menzlových rozpačitých a smutných Donšajnech vlastně není žádná modelová záporná postava, možná proto, že ji tam autor scénáře a režisér nechtěl, možná proto, že tu vlastně není nosný příběh. Jako by se naplnilo konstatování operního režiséra a proutníka Vítka, který sází na hudbu a říká, že děj není důležitý. A ten, řídký jako punčocháče, které si sopranistky stahují na prahu režisérova budoáru, se točí ve spirále stereotypních opakovaček, týkajících se zkoušek, koitálních árií tryskajících z okna režisérovy pohostinné ložnice a následného ranního rozdávání zabalených kartáčků na zuby.
S výjimkou atmosférického otevírání oken a objevování starého, zdevastovaného divadla nenabízí ani Menzelův dvorní kameraman Jaromír Šofr nic spektakulárně explozivního. A tak lze s jistou nostalgií (a také vděčnou vzpomínkou) konstatovat, že stará dobrá „nová vlna“ už opadla a není nic, co by výrazněji čeřilo spíše stojaté aktuální filmařské vody. „Zpíváš krásně, ale bez citu,“ říká režisér Vítek savému tenorovi. Točí hezky, ale spíše prvoplánovitě a bez výraznějšího příběhu a pronikavějšího nápadu, chce se říci na adresu režiséra a scenáristy Donšajnů.
Již zmiňovaní Čokoládoví čmuchalové byli tentokrát zřejmě překonáni, jenomže to, co byl tehdy možná zajímavý kšeft, je tentokrát labutí píseň. A v tom je jistý rozdíl. Na druhé straně tu zůstávají vrcholy, kterými se Jiří Menzel již vepsal do historie naší i světové kinematografie. Donšajni mezi ně rozhodně patřit nebudou, ostatně myslím si, že od začátku ani tuto ambici neměli. Zůstane tu po nich jen matná stopa v Menzelově filmografii a také vzkaz, že stejně nakonec skončíme s rukama pod peřinou (tak z toho nedělejme vědu). A také užitečná informace, že zpívání je vlastně dávání a milování je jako zpívání, tedy rovněž jistý druh dávání, takže dávat si je dobré a navíc (většinou) i docela příjemné, s čímž je možné, řekl bych, docela souhlasit.
DONŠAJNI. ČR 2013, 102 min, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Jiří Menzel. Kamera: Jaromír Šofr. Hudba: Aleš Březina, Wolfgang Amadeus Mozart (a další slavní nesmrtelní). Hrají: Jan Hartl (režisér Vítek), Libuše Šafránková (učitelka Markétka), Martin Huba (operní zpěvák Jakub), Ivana Chýlková (Markétčina dcera Adélka), Jiřina Jirásková (matka Markétky Jiřina), Václav Kopta (Otto). V kinech od 26. září 2013.
