Ministr kultury v demisi Ilja Šmíd (za ANO) ocenil rytíře a dámy české kultury. Stali se jimi dramatička Helena Albertová, historička Zora Dvořáková, prozaik Jáchym Topol a pomocný biskup pražský Václav Malý. Oceněno bylo také několik osobností in memoriam, mezi nimi básník Bohuslav Reynek. Vyznamenání byla předána v rámci 12. ročníku mezinárodního festivalu Mene Tekel.
Helena Albertová pochází z rodiny právníka, který byl po únoru 1948 odejit „do výroby“. Po maturitě pracovala nejprve v divadle v Klatovech, později získala místo v Praze na Vinohradech. V roce 1970 absolvovala sociologii a filozofii na pražské filozofické fakultě. V letech 1962 až 1973 byla provdána za herce a dramatika Pavla Landovského.
V polovině 70. let přešla do Divadelního ústavu, kde pracovala ve scénografickém odboru, poté v odboru výstav. V roce 1989 se rozhodla pro svobodné povolání, avšak o rok později se stala ředitelkou ústavu, kterou byla až do roku 1995, poté v této instituci působila jako kurátorka výstav. Albertová je také autorkou několika dramatických kusů (Parádní pokoj, Letní kino, Život nebo Příběh Jana Jakubce), napsala také 14 her, které odvysílal Český rozhlas.
Historička a spisovatelka Zora Dvořáková je spoluautorka první životopisné knihy o Miladě Horákové a také rozsáhlé publikace o třetím odboji. Její otec byl sekretářem YMCA, proto nemohla po maturitě studovat a nejprve učila v pohraničí. Až na čtvrtý pokus byla přijata na filozofickou fakultu, po promoci v roce 1961 našla práci u středočeských památkářů. Podílela se na vzniku památníku Karla Čapka ve Strži, ale i na realizaci dalších muzejních expozic.
Její život výrazně ovlivnil sňatek s někdejším politickým vězněm, spoluzakladatelem klubu K 231 Vladimírem Dvořákem. Na začátku normalizace byla propuštěna ze zaměstnání, soustředila se tedy na soukromé bádání. Napsala knihy například o Josefu Václavu Myslbekovi, Josefu Zítkovi nebo Miroslavu Tyršovi a zařadila se mezi uznávané autory literatury faktu.
Popravená a vězněná herečka
Anna Letenská, oceněná in memoriam, pocházela z divadelnické rodiny a sama mezi roky 1939 a 1942 patřila k výrazným tvářím Vinohradského divadla. Prosadila se i ve filmu. Jejím posledním snímkem se stala komedie Přijdu hned, kterou dokončila v době, kdy byl její manžel Vladislav Čaloun zatčen za pomoc rodině lékaře, jenž ošetřoval jednoho z parašutistů, kteří zabili říšského protektora Reinharda Heydricha.
Po dokončení filmu zatkli začátkem září 1942 i Letenskou, která byla 24. října zastřelena v koncentračním táboře Mauthausen. „Za některé postoje se platí, a třeba i cenou nejvyšší,“ prohlásil ředitel Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer, který za herečku cenu převzal.
Za herečku Jiřinu Štěpničkovou, která po nevydařeném pokusu o emigraci téměř deset let strávila v pardubické věznici, převzal vyznamenání její syn, herec Jiří Štěpnička. Pražská rodačka hrála od roku 1928 v Osvobozeném divadle, o dva roky později získala angažmá v Národním divadle.
Ve filmu debutovala v roce 1931 ve snímcích Muži v ofsajdu a frašce Miláček pluku. Oslnila například rolí divadelní i filmové Maryši, za kterou získala ocenění na festivalu v Benátkách. V roce 1936 přišla do Divadla na Vinohradech, kde působila až do svého zatčení v říjnu 1951.
Tehdy se stala obětí provokace Státní bezpečnosti (StB), která ji přiměla k pokusu o emigraci do západního Německa. Ve vykonstruovaném procesu, kdy pro ni prokurátorka žádala trest smrti za špionáž, dostala v prosinci 1952 za vlastizradu 15 let vězení, propuštěna byla v roce 1960.
Než ale byla v roce 1968 rehabilitována, sháněla jen těžko práci, až po dlouhých přímluvách dostala na podzim 1961 angažmá v divadle v Kladně a od další sezony hrála v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého.
Chartisté Topol a Malý
Mezi rytíře české kultury se zařadil i český básník, prozaik, hudebník a žurnalista Jáchym Topol. Kvůli kádrovému profilu mohl Topol v 80. letech vystudovat nejvýše gymnázium, působil tudíž v undergroundu a publikoval samizdatově. Signatář Charty 77 psal texty a poezii, v roce 1988 vydal sbírku Miluju tě k zbláznění, o čtyři roky později pak přidal titul V úterý bude válka.
Mezi nejlepší současné české spisovatele jej zařadila rozsáhlá románová prvotina Sestra (1994), s velkým zájmem se setkaly i další tituly Anděl, Noční práce, Chladnou zemí či převyprávění indiánských legend Trnová dívka.
Loni vydal Topol, který působil v Revolver Revue, týdeníku Respekt nebo Lidových novinách, román Citlivý člověk, za který dostal Státní cenu za literaturu. Aktuálně působí jako programový ředitel Knihovny Václava Havla.
Ocenění si převzal také pomocný biskup pražský, publicista a aktivista Václav Malý. Původně uvažoval o studiu archeologie, nakonec ale absolvoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a knězem byl vysvěcen v červnu 1976. Podepsal Chartu 77 a spoluzakládal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po dvouleté kaplanské službě ve Vlašimi a v Plzni proto ztratil v lednu 1979 státní souhlas.
V květnu 1979 byl navíc zatčen a sedm měsíců strávil za mřížemi. Nakonec nebyl odsouzen, mohl ale vykonávat jen manuální povolání. Přesto ilegálně působil i jako kněz. Začátkem 80. let byl mluvčím Charty 77. Po pádu komunistického režimu pokračoval v duchovní cestě a začátkem roku 1997 se stal pražským světícím biskupem.
Vězněný malíř a básník z Petrkova
Otakar Číla, který byl oceněn in memoriam, se vyučil malířem pokojů. Talent jej nakonec přivedl na pražskou akademii, studia ale přerušila první světová válka. V roce 1915 přeběhl k Rusům, nejprve vstoupil do srbské armády a později do československých legií, kde dosáhl důstojnické hodnosti.
Po návratu do vlasti svlékl uniformu a vrátil se ke studiu, absolvoval portrétní malířství pod vedením Vratislava Nechleby a stal se uznávaným portrétistou. Za druhé světové války se zapojil do odboje, v květnu 1945 se stal okresním velitelem v Nové Pace.
V roce 1949 byl spolu se synem Vratislavem zatčen a po vykonstruovaném procesu odsouzen na 20 let kriminálu. I za mřížemi maloval, hlavně portréty spoluvězňů. Po propuštění nesměl veřejně vystavovat. Rehabilitace se dočkal až po listopadu 1989.
Básník, překladatel a grafik Bohuslav Reynek patřil ke generaci českých umělců, kteří smysl umění hledali v souladu osobního přesvědčení a víry s přirozeným řádem světa a jeho estetikou. Reynek prožil téměř celý život na rodném statku v Petrkově na Havlíčkobrodsku. Jeho dílo nesmělo být od roku 1948 až do poloviny 60. let vydáváno ani vystavováno, plného uznání se mu dostalo až po pádu komunismu.
Knižně debutoval v roce 1921 sbírkou básní Žízně, za vrchol jeho literární tvorby je považována jeho poslední sbírka Odlet vlaštovek. Ve 20. až 30. letech pobýval hojně ve francouzském Grenoblu. Odtud pocházela jeho manželka, překladatelka Suzanne Renaudová, s níž měl syny Jiřího a Daniela.
Výtvarný samouk se kresbě a malbě začal věnovat na studiích jihlavské reálky, přes olejomalby, expresionistické linoryty, kresby, pastely a lepty se ve 30. letech dostal k technice suché jehly.
- Vyznamenání dámy a rytíře české kultury dostávají tvůrci, jejichž umělecká cesta byla násilně přerušena totalitní mocí či byli kvůli svým nezlomným mravním postojům perzekvováni a zbavováni občanských práv a svobod v totalitních režimech. Letos se tituly udělovaly počtvrté.
