Interview ČT24 s Václavem Malým
Byl jste signatářem Charty 77, podepsal jste ji v roce 1977. Napadlo vás, když jste podepisoval, že místo v kostele skončíte v kotelně?
To mě napadlo. Věděl jsem, že to bude mít důsledky, ale nemohl jsem mlčet. Ten text byl velmi mírný, neagresivní, přesně popisoval stav lidských práv v tehdejší době. Řekl jsem si: Nemohu mlčet.
Sám jste říkal, že Charta byla na začátku 80. let v krizi, že se ji podařilo zachránit jen asi díky deseti lidem. V té době jste byl mluvčím Charty 77. Jak se ta krize projevila?
Bylo to velmi těžké období, protože vrcholila Solidarita v Polsku, která potom byla potlačena. Estébáci si dali záležet, aby Chartu zničili. Mnoho signatářů utlumilo svoji činnost, mnoho se rozhodlo pro emigraci. Já toto období nechci kádrovat, nikomu nevyčítám, že odešel do emigrace, nikomu nevyčítám, že řekl „teď nebudu pokračovat“. Ale velmi si vážím těch, kteří pokračovali, a bylo nás opravdu jen pár. O tom se moc nemluví, protože by to mohlo vyznít, že my jsme hrdinové a ostatní ne. Takový dojem bych nechtěl vzbudit.
Když mluvíme o krizi, myslíte si, že je v krizi křesťanství? Křesťanské komunity v Evropě se výrazně zmenšují. Napadla vás někdy myšlenka, že může křesťanství zaniknout?
Věřím, že křesťanství nezanikne, co budou lidské dějiny trvat. Ale v Evropě to možné je, protože zažíváme dobu, kdy křesťanů ubývá, prosazuje se sekularizace, vytlačuje se náboženství i křesťanství z veřejného života. Ale pro mě je to výzva. Uvěřil jsem – a to není žádný fanatismus – že by člověk měl vytrvat. Stále jsem přesvědčen, že je to schopná nabídka, která dává lidskému životu perspektivu.
V souvislosti s uprchlíky se často mluví o obraně křesťanských hodnot. Mluví se o křesťanských hodnotách více než kdykoli dříve, mluví o nich politici. Myslíte si, že vědí, o čem přesně mluví?
Myslím, že je to jenom floskule. Říkám to jako křesťan – nedůsledný křesťan přiznávám, ale snažící se žít podle evangelia a v duchu evangelia. Co jsou to křesťanské hodnoty? Především soudržnost rodiny, úcta k lidskému životu, mezigenerační solidarita. Když se podíváme po Evropě, tak se mezigenerační vazby rozvolňují. Rozvolňuje se solidarita – kolik starých lidí umírá osamoceno. Rozvolňují se rodiny, není úcta k potomstvu, ztrácí se vazba na širší okruh rodiny. To jsou křesťanské hodnoty, o kterých se tolik mluví. Spíše žijeme v době zábavy, v době neustálé touhy po růstu životní úrovně a pohodlí a zapomíná se na to základní. Proto o křesťanských hodnotách nerad mluvím.
V Česku se začalo v poslední době mluvit o změnách Ústavy, které by měly směřovat i k omezení veřejných projevů náboženské svobody. Co tomu říkáte?
Zatím ten návrh zákona neznám. Byl bych velmi opatrný. Nejsem proti tomu nosit znamení své náboženské příslušnosti, ale nesmí to být na úkor omezování druhých. Stát nemá podporovat žádné náboženství ideově, v tomto smyslu má být neutrální. Ale má svými zákony zaručovat pokojné soužití různých náboženských skupin. Na druhé straně vytlačit jakékoli náboženské symboly z veřejného prostoru není dobré. Je potřeba regulovat to tak, aby to nezabraňovalo konkrétnímu člověku se znameními přihlásit k nějaké náboženské tradici, ale ne na úkor druhého.
Do jaké míry by měla Evropa tolerovat působení imámů? Kam až sahá náboženská svoboda, co všechno můžeme tolerovat a co by tolerovali muslimové nám?
Jsem pro reciprocitu. V některých zemích, viz Saúdská Arábie, nemůžete nosit ani křížek, nemohou tam být křesťanské kostely. Když oni tady žádají mešity, tak by mocní tohoto světa měli žádat, aby na těch územích, pokud tam jsou křesťané, mohli stavět modlitebny nebo kostely. To se neděje. Bohužel geopolitické zájmy hrají svoji roli, hrají svoji roli zájmy hospodářské – ohromná naleziště ropy a podobně. Co se týká jejich působení tady, v Rakousku byl vydán zákon, že imámové musí umět německy, musí být dobře seznámeni s místní kulturou a jsou kontrolováni, jestli nehecují věřící v mešitách. Zároveň je tam zákaz, když chtějí muslimové postavit novou mešitu, že nesmějí přijímat peníze ze Saúdské Arábie. S tím naprosto souhlasím. Myslím, že rozumný zákon by to mohl pokrýt.
Neobáváte se zásadního střetu křesťanství a islámu?
Záleží na nás křesťanech, abychom se dobře seznámili s islámem. Je to setkání kultur, je to celoplanetární problém, protože dnes lidé cestují. Už nejde jenom o to, že někdo, kdo si to může dovolit, jede do exotických krajin k moři. Také ti lidé putují sem. Třecí plochy se zvětšují a jde o to, abychom se my, pokud si zakládáme na tom, že jsme součástí vysoké kultury, také dovedli seznamovat s cizí kulturou. Zároveň by oni měli být seznamováni s křesťanstvím, protože, málo platné, evropská kultura je ovlivněna židovsko-křesťanskou tradicí.
Chtějí se muslimové seznamovat s křesťanstvím?
Bohužel znají málo. Když jsem byl v muslimských zemích a mluvil s některými představiteli, tak si troufám říct, že o islámu vím více než oni o křesťanství – to se nechci chlubit, já jsem nevzdělaný člověk. Tudíž při integračních programech by měli být seznamováni s křesťanstvím. Ne obraceni na křesťanství, to je otázka svobodného rozhodnutí.
Když někdo nechce, jak mu to vnutíte?
Málo platné, jako součást toho, aby se mohl integrovat do společnosti, musí projít těmito kurzy. Seznámí se se zvyklostmi a kulturou obvyklou v našich končinách.
Je islám pro křesťany nebezpečný?
Islám je nebezpečný potud, pokud hlásá: My jsme jediné pravé náboženství. V podstatě stírá jakoukoli rozmanitost a různost. Například pojetí Boha a vztah k němu je jiný než u křesťanů, i když jsou to monoteistická náboženství. Ale každé náboženství se dá zneužít. Například v Indii mi bylo řečeno, že se radikalizují hinduisté. Je představa, že buddhisté a hinduisté jsou jenom mírumilovní lidé. V Barmě buddhisté pronásledují muslimy. Takže každé náboženství je zneužitelné.