Recenze: Na Zmenšování s Mattem Damonem opravdu není nic velkého

Festivalové publikum v Benátkách snímku Zmenšování aplaudovalo, recenze hledající zásadní poselství pro nepoučitelné lidstvo ho chválí, návštěvníci artových filmových klubů o něm mohou vést diskurs v duchu Metzova imaginárního signifikantu a environmentalisté ho předepisovat jako povinné školní představení. Proč ne. Ale bezbranný divák, který vyrazí do multiplexu, bude jen unaveně zírat, jak zmenšení lidé předstírají, že chtějí zachránit přelidněnou planetu, ovšem ve skutečnosti chtějí urvat luxusnější život.

Ponechme stranou účelovou výchozí tezi, konstatující, že „příčinou všech dnešních katastrof je přelidnění“ a jedinou humánní záchranou lidstva je, aby se scvrklo zhruba na 0,0364 % své současné hmotnosti a objemu.

Nešťourejme se v tom, zda více místa, které bude tím pádem na této planetě, je zárukou toho, že se v komunitách lidských pidižvíků, kterým stačí menší domy, menší mobily, menší tenisové rakety, menší příděly potravy atd., bude automaticky žít lépe, radostněji a luxusněji. S jistým sebezapřením a snahou být k tomuhle filmu vstřícní se tohle dá (když to zapijete kvalitní režnou) ještě spolknout.

Klíčové je, jak tenhle originální námět filmařsky přetavit do satirické sci-fi dramedy z nedaleké budoucnosti, odkud a kam vést děj, jaký mu dát smysl a kam nasměrovat pointu. Nic triviálního, řekl bych, ale jestli by to mohl někdo zvládnout, pak mistr obyčejně neobyčejných opusů, oscarový režisér a scenárista Alexander Payne (Bokovka, Děti moje).

Kristen Wiigová, Matt Damon
Zdroj: CinemArt

Leisureland, země zaslíbená

Chce to restart a nový začátek platí ovšem bohužel nejen o osudu lidstva, ale i o Paynově lehce bizarním, mírně absurdním a zvláštním způsobem odtažitém spektáklu, který se mu poté, co se nechal přejet jeho rozvleklou expozicí, rozdrolil pod rukama. Jeho hrdina Paul Safranek (Matt Damon) je dobrý člověk se zřejmě částečně českým rodokmenem, jemuž došlo, že dům snů dokáže své ženě Audrey (Kristen Wiigová) koupit jen v malém světě Leisurelandu.

A tak ji ukecal k nevratné celulární miniaturizaci, vynalezenou norskými vědci. Po ní se oba ocitnou na druhé, menší, ale lepší straně. Jenomže když začali Audrey před proměnou holit hlavu, vyměkla a možná že cukne a nechá v tom mrňavého Paula samotného. Ale jakápak samota, když je jeho sousedem král mejdanů, srbský šíbr Dusan Mirkovic (Christoph Waltz, který si roli kšeftaře a požitkáře evidentně užíval), u něhož uklízí násilně zmenšená invalidní vietnamská disidentka Ngoc Lan Tran (Hong Chau).

Malý film s velkými ambicemi

Norští vědci na to v laborce kápli, ale sociálně meditující a futuristicky fantazírující Alexander Payne se svým scenáristou Jimem Taylorem, kteří tvrdí, že i v malém světě mohou být lidé předurčeni k velkému poslání, si tentokrát vybrali time out. Zmenšování se tváří jako chytrý a všeobjímající film, jenže hodně toho naplká, ale málo řekne. Navzdory vizuálu, který nechce být pohádkový, ale reálný (kameraman Phedon Papamichael to s Paynem táhne již počtvrté), je snímek nevýrazný a mdlý, postrádající věrohodné emoce a nastolující rozporné pocity.

Docela se mi líbilo legrační „pšouknutí“, jež zavalilo únikovou chodbu k závěrečnému přežití lidstva a hodně se mi nelíbilo zamilované masírování pahýlu vietnamské disidentky. „Připadá ti, že jsi v normálním světě, ale pak ti dojde, že nejsi,“ říká se tam o pidisvětě. A vám může připadat, že jdete na výjimečný film a pak zjistíte, že to fakt není žádná pecka. Jen malý snímek, který marně usiluje o velké poselství.

Opravdu jsem chtěl, aby se mi líbil. Ale nějak to nešlo.