Galerie: Marie Šupíková ve svém domově v nových Lidicích. Po válce svědčila proti zločinům Lebensbornu při Norimberských procesech a dodnes přednáší českým i zahraničním studentům o osudu Lidic.
Projekt Domov můj chce doplnit knihy, články a reportáže o vizuální svědectví. Fotografie Martina Homoly lidické a ležácké pamětníky zachycují skrze jejich tváře a výrazy. V konfrontaci s rodným a rodinným prostředím zachyceným na dalších fotkách nabízejí možnost rozjímat nad otázkami spojenými s vnímáním ztráty rodiny a domova.
Pamětníky fotil u sebe v ateliéru, v jejich současných domovech, ale také v lidickém památníku. „Bral jsem je na místa, kde stály jejich původní domovy, ale nacisté změnili celou geografii té krajiny, takže jsme častokrát stáli v místech, kde kdysi stál dům, ale dnes je tam třeba jenom hluboká jáma,“ vypráví Martin Homola.
Události v kultuře: Portréty pamětníků lidické tragédie
Autentické zachycení žijících svědků lidické a ležácké tragédie má hluboce existenciální rozměr. Druhou rovinou je reportážní a sociální fotografie. „Strašně jsem se snažil, aby byly poznat emoce, které ti lidé i po tolika letech vnímají, ale zároveň, aby to nebylo patetické,“ říká fotograf.
Životní osudy a postoje pamětníků jsou sdělovány skrze objektiv a doprovázeny krátkými texty. Na začátku roku 2018 k projektu vyjde stejnojmenná kniha, do níž texty napsala Naděžda Rezková-Přibylová.
Lidice se roku 1942 staly mezinárodním symbolem zločinnosti nacistické mašinerie. Likvidace obce a jejího obyvatelstva představuje největší jednorázovou exekuci Čechů na českém území ve dvacátém století. Výstava Domov můj potrvá v Památníku Lidice do konce dubna.
