Do filmové kolekce odtabuizovaného transgenderového formátu vstoupila nově Fantastická žena. Činí tak neokázale, bez hypertrofických ambicí, ale s tichou sveřepostí, jež hájí její jinakost.
Transsexualita je látka, za niž se filmové plátno už dávno nestydí a která na ně přinesla i docela zajímavé příběhy. Jenom si vzpomeňte na oscarovou Hilary Swankovou, jak dokazuje, že Kluci nepláčou, Můj růžový život nebo road movie, kterou zažívají dva transvestité a jeden transsexuál v Dobrodružství Priscilly, královny pouště.
A přihodit se dá i Vše o mé matce, tak, jak se o to s námi podělil Pedro Almodóvar, skvělá Hra na pláč Neila Jordana a – protože prakticky všechny zmíněné vyprodukovaly odvážné devadesátky – aktualizujme tenhle stručný přehled ještě nedávno uvedenou Dánskou dívkou s neuvěřitelným transsexuálním „chameleonem“ Eddiem Redmaynem.
Love story, která nedostala šanci
Fantastická žena je sice stále ještě v procesu přeměny ve stylu MtF (Male to Female), ale zároveň pro ni také něco zásadního neodvolatelně končí. Příběh servírky Mariny je příběhem lásky, která nedostala pořádnou šanci, i když to na počátku vypadalo na relaxační romantickou love story. Jenže pak Marinin vyvolený Orlando zemře a na Marinu se zaměří jeho nepřátelská rodina, která jejich vztah považuje za čirou perverzi, i ujetá vyšetřovatelka sexuálních deliktů. A někde v druhém plánu bobtná podezření, zdali Marina vlastně nezavinila jednu předčasnou smrt.
Na rovinu je třeba říci, že Fantastická žena není fantastický, ale „pouze“ velice slušný, zajímavý a znepokojující malý film o velkých problémech, na nichž se často podílíme již tím, že předstíráme, že o nich nevíme. Proto je dobře, že byla natočena. Neboť znepokojení, které vyvolává, nepramení z Marininy jinakosti, ale z intolerance, agresivity a diskriminace, kterou dává najevo prostředí, jež ji nechce přijmout, protože ji pokládá za zrůdu, a kterým se po velké ztrátě musí sama probíjet k potvrzení své identity. Její (snadno předpověditelný) příběh není složitý, složité je spíše to, jak (a zdali vůbec) se s jeho zdánlivě triviálními, ale současně nemilosrdnými peripetiemi dokáže vyrovnat.
Proč mi to děláte?
Díla inteligentního chilského režiséra Sebastiána Lelia (který je i spoluautorem scénáře) pravidelně oslovují festivalové dramaturgie. A Fantastickou ženou dokazuje, že křehké a potenciálně kontroverzní téma dokáže uchopit empaticky a citlivě, vědom si rizik i vyprázdněných zjednodušení, která s sebou nese.
Šťastnou ruku měl při sestavování týmově fungujícího castingu, a to zejména v okamžiku, kdy mu tu svoji podala skvělá Daniela Vega, která s titulní postavou absolutně splynula – a tohle je především její film, v němž předvádí poctivé a ukázněné herecké řemeslo. Je kredibilní a kontaktní v širších záběrech i detailech, a když se tiše zeptá „Proč mi to děláte?“, máte pocit, že tuhle otázku položila i za vás. Jejím partnerem je sympatický a zralý kliďas Francisco Reyes, který do snímku vnáší i prvek „ghost story“, a z postav v druhém sledu na sebe nechvalně upozorní hlavně policajtka Amparo Noguera.
Tušené je silnější než obnažené
Kamera Benjamína Echazarrety atmosféricky zachycuje odvrácenou tvář letního Santiaga i lidských povah a nebojí se ani symbolických aranžmá (Marina prodírající se ulicí proti prudkému vichru či nahatá a pozorující svoji tvář v zrcátku, uloženém v klíně). A i když vede objektiv své kamery milosrdně na hranici jen částečně odhalujícího, není úplně snadné některé sekvence odkoukat – neboť tušené je nezřídka silnější nežli explicitně obnažené.
Na druhou stranu je třeba se smířit s tím, že sem tam tu odezní didaktická věta typu „rozloučit se s milovaným je základní lidské právo“ (naštěstí tu takových není mnoho); že je třeba skousnout pár halucinogenních vsuvek, jejichž význam není zcela jasný; a trpělivě vyslechnout závěrečné pěvecké číslo, které je možná až příliš očistné.
