Výtvarnice Jelena Makarovová v nové knize s jednoduchým názvem Friedl představuje o to silnější příběh. Příběh Friedl Dicker-Brandeisové, která v Terezíně hodinami kreslení pomáhala židovským dětem alespoň na chvíli zapomenout na hrůzy koncentračního tábora. S autorkou natáčela Johana Šulcová.
Malovat začala už jako dítě v papírnictví svého otce a výtvarné umění se později rozhodla taky studovat na univerzitě ve Vídni. Právě tam se setkala s myšlenkou komunismu.
„Emigrovala do Československa, protože byla v Rakousku obviněna z padělání pasů. Byla taky členkou undergroundové komunistické skupiny. V archivních policejních záznamech zaslaných tehdy do Prahy jsem našla poznámku, že se jedná o velmi nebezpečnou osobu,“ říká spisovatelka a výtvarnice Jelena Makarovová.
V Československu našla Friedl Dicker-Brandeisová na osm let nový domov. V roce 1942 ji ale nacisté kvůli židovskému původu deportovali do Terezína. O dva roky později pak odešla za svým mužem do Osvětimi, ze které se už nevrátila.
„V Terezíně dostala tu nešťastnou příležitost poznat sílu umění. Vedla výtvarné kurzy pro děti, na kterých jim předávala vše, co se naučila v Rakousku, u malíře Johannese Ittena v Bauhausu. Pomáhala jim alespoň na chvíli se oprostit od vězení, ve kterém byly,“ popisuje Makarovová. Tajně jim půjčovala pastelky.
Kresby zachránil strýc jedné z dívek
Jedním z dětí, které Friedl Dicker-Brandeisová učila kreslit, byla tehdy dvanáctiletá Helga Weissová. „Abych vyjádřila tu atmosféru, pamatuju si, že jsem to namalovala nejdřív barevně a pak jsem vzala takovou trochu špinavou vodu a tím jsem to všechno rozmyla,“ vzpomíná výtvarnice Helga Hošková-Weissová.
Její kresby, ale i obrazy desítek dalších terezínských dětí zachránil strýc Helgy Weissové, když je ukryl v jedné ze zdí ghetta. „Jsem vděčná Friedl, protože právě ona mě přivedla k tomu, co dělám. Ukázala mi, jak může umění, které milovala, pomoci dětem překonat těžkou situaci,“ říká Makarovová.
O československé dějiny se Jelena Makarovová zajímá už od roku 1968, kdy poprvé přijela do Prahy. Její otec si přál, aby si prohlédla svobodnou atmosféru Pražského jara.
„Moje učitelka z Karlovy univerzity si nepřála, abych se v Praze pohybovala sama. Doprovázel mě proto muž nebo spíš chlapec, který pro mě tehdy byl zcela nezajímavý. Po návratu do Sovětského svazu mi někdo zaslal noviny, ve kterých byla tvář toho muže. Když jsem ji uviděla, dostala jsem hysterický záchvat. Byl to Jan Palach,“ popisuje Makarovová. Na protest se tehdy Jelena Makarovová začala učit česky, i když přiznává, že ne příliš úspěšně.
