Monografie brněnského umělce Vladimíra Ambroze má příznačný název: Akce. Výstižněji snad jeho aktivity, jimž se v 70. letech věnoval, ani popsat nešly. Aktivity, jež stály stranou oficiální umělecké scény. Ovšem aktivity o to autentičtější - a také rizikovější.
Recenze: Akce Vladimíra Ambroze jako „záblesk starých časů“
Vladimír Ambroz (1952), vystudovaný architekt, se v oné nehezké době věnoval performancím, tedy aktivitě, jež se podle editora jeho monografie Tomáše Pospiszyla „vymykala běžnému uměleckému konání, její cíle ale nesměřovaly pouze k proměně uměleckého jazyka v duchu modernistického pokroku. Její protagonisté k ní přistupovali jako k nástroji transformace vlastního života“.
A ještě jeden, jistě důležitý aspekt by bylo dobré dodat: umělec se stával součástí svého díla, byl jeho aktivním hybatelem. A také, většinou, bylo třeba někoho, kdo by jeho akci reflektoval. I když ne vždy, vybavuje se mi snímek někdy z druhé poloviny 70. let, na němž si Petr Štembera, významná osobnost performancí, vyhrnuje jednou rukou rukáv a nápis pod snímkem hlásal Private Activities… protože vlastní aktivní prožitek byl tím nejdůležitějším. Prožitek proměňující. (A ponechme teď stranou vábící paralelu s meditací, se zen-buddhismem.)
Svou roli hrála také zmíněna doba, v níž Vladimír Ambroz své akce konal. Jak správně píše Pospiszyl: naši performeři nemuseli vždy nutně své aktivity považovat za umění jako spíše za reakci na tehdejší poměry, jejich reflexi.
Odrazem světa
Ukázkově vypravená monografie Akce poprvé shrnuje veškerou dochovanou dokumentaci z přibližně třicítky akcí konaných Vladimírem Ambrozem v letech 1974 až 1981, tedy „kolektivní hry a výlety, samostatné performance, jejichž průběh byl zaznamenán fotografickou sekvencí, instalace, díla na hranici mezi body artem a inscenovanou fotografií, intervence do veřejného prostoru nebo projevy směřující ke konceptuální fotografii“.
Najdeme zde například akci Weekend, jež je výsměchem útěku do přírody („Nikdo ale neví, co to je a kde to hledat…“). Ambroz tehdy odešel na „opuštěnou silnici a strávil příjemný víkend“. Fotografická dokumentace pak ukazuje vskutku spokojeného umělce, jak si vše užívá. Při akci Svět je odrazem z roku 1977 si obalil hlavu neprůhlednou zrcadlovou fólií, „abych neviděl ven, která ale reflektovala vše okolo“.
V akci Remember Me z roku 1977 požádal fotografku, jestli by jej zachytila před výkladem zavřeného prvorepublikového krámku. Aby zdůraznil „záblesk starých časů“, on sám byl snímán jiným časem než pozadí, zůstala tak po něm jen slabá šmouha, jako po nějakém duchovi. Jistou dávku masochismu určitě vyžadoval TV Piece, kdy Ambroz nepřetržitě sledoval od 7:30 do 0:35 vysílání Československé televize. Jelikož se ten den vysílaly i přenosy ze stranických konferencí KSČ, není divu, že si po skončení své akce musel vzít prášky na spaní…
U všech těchto víceméně namátkou vybraných akcí můžeme pod jejich stručným slovním popisem a fotografickým záznamem nacházet „zašifrovaná“ sdělení, ovšem sdělení, či seznání, nevázaná pouze na naši socialistickou realitu. Například ono úmorné sledování televize, ono vystavení se soustředěnému výplachu – jako by nám umělec říkal: podívejte se, protože tomuto bombardování jsme vystaveni všichni.