Sedmdesát minut tohoto povídkového filmu, pod nímž jsou podepsáni studenti FAMU, to jsou (kromě jiného) i tři roky jejich života. Jejich mladého života, kde se na nějaký ten rok nehledí, protože před sebou mají ještě spoustu času, který budou mít šanci naplnit smysluplným a kreativním obsahem. Ale oni se rozhodli, že budou smysluplní a kreativní již teď. A v tomto odvážném a chvályhodném úsilí je podpořilo město, Bontonfilm i vedení školy a jejich kateder scenáristiky, režie a produkce. Tak vznikl středometrážní povídkový film Praho, má lásko – a fakt, že vznikl spojením čtyř komorních a žánrově různorodých minitaur, je třeba v rámci školní filmové dílny pokládat za úctyhodný čin.
Ve chvíli, kdy tenhle studentský opus opouští školní projekci a dospěle vyráží do kin za svým divákem, ale riskuje, že v rámci školní tvůrčí dílny pochopitelné dílčí chyby a omyly budou již přece jen méně tolerovány a spolu s atypickou stopáží mohou dovést případného diváka k otázce, na co si to vlastně koupil lístek do kina.
Stručně a jasně řečeno: Na příběh s metaforickým názvem Panorama, jenž líčí, jak se matka a syn hledali tak dlouho, až se skrze fotografování našli. Téměř kaurismäkiovskou epizodu Právnička, v níž ruská imigrantka předstírá, že je někdo jiný, dostane od Květy Fialové puntíkovanou košili a mine se s tramvajákem Janem Budařem, navzdory tomu, že by to oba měli rádi. Portrét divný holky, která v povídce Obyčejný jízdní řád balí stereotypně ve vlaku kluky, i když ji to už vlastně dávno nebaví, „ozdobený“ mutacemi raně pseudoformanovských dialogů typu: „Já asi usnu, a ty?“ - „Já asi taky.“ - „Tak to bychom mohli spát spolu.“ - „To bychom mohli.“ A konečně odvázaně rozjetý fiktivní dokument Tajemství památníku, v němž jdou dva investigativní novináři po stopě místních paranormálních jevů, aby zjistili, že tu pravděpodobně řádí nabalzámovaný duch Klementa Gottwalda.
Jedním z dobře známých rizik povídkových filmů je provařený fakt, že nás jeho jednotlivé epizody nikdy neoslovují stejně intenzivně, ba může se dokonce stát, že nás některá z nich neosloví vůbec. S tím je třeba počítat a tomu je také třeba přizpůsobit jejich obsah. Jestliže je k dispozici osmnáct pokusů, jak odlovit svého diváka - jako v téměř dvouhodinové povídkové mozaice Paříži, miluji tě! -, je prostě šance přímých zásahů početně větší, než když jsou k mání tyhle pokusy jen čtyři - jako v případě sedmdesátiminutové Prahy. Navíc je-li jednou ze čtyř povídek fiktivní dokument, který ne každý divák skousne (byť osobně ho pokládám za nejinvenčnější epizodu), hraničí pravděpodobnost neúplného diváckého zásahu s jistotou.
Hodně užitečného může pro povídkový film udělat jasně promyšlený (a v konečných důsledcích také dodržený) dramaturgický koncept, který stáhne jednotlivé povídky do jednoho, konzistentního celku (aniž by se jejich děje či postavy musely nutně přímo prolínat). Třeba tak, jak tomu bylo v jiném povídkovém mixu New Yorku, miluji tě!, kdy oním stmelujícím, romantickým leitmotivem všech povídkových příspěvků byl pohled na město skrze lásku v jejích nejrozličnějších podobách.
Tenhle spojovák Praze očividně chybí, takže vzbuzuje dojem (který zřejmě odpovídá realitě), že jednotlivé povídky vznikaly autonomně a posléze byly spojováky, sestávajícími ze záběrů na indiferentní pražské exteriéry, volně propojeny do jednoho celku. Integrující idea tady trochu chybí a chytlavý alternativní folk karlínsko-žižkovské skupiny Vobezdud, který tímto opusem prolíná, na to v podání holek s houslemi a harmonikou sám nestačí.
Povídková koláž Praho, má lásko dokazuje, že tahle nová generace tvůrců dokáže natočit film a že vcelku slušně zvládá základy svého řemesla. A také umí exponovat téma, vést herce a nastolit atmosféru. Již o něco méně se jí daří příběh dramaticky rozvinout a dovést k pointě. Nemohu se ubránit pocitu, že kdyby to bylo obráceně, bylo by jim i nám, filmovým divákům, lépe. Řemeslo se dá totiž doučit a zvládnout snáze nežli umění vyprávět příběh tak, aby mu bylo se zaujetím nasloucháno.
Úsporná stopáž filmové povídky je ideálním tréninkovým terénem, kde je toto možné pilovat, hledat, nacházet a ověřovat – a proto je dobře, že tenhle film vznikl. Aby si jeho tvůrci uvědomili, kolik toho ještě pořád zůstalo nevysloveno, jak je třeba jít po látce a vytěžit z ní to podstatné, o kolik více se mohli odvázat a popustit uzdu fantazii (při vzpomínce na další povídkovou variaci Tokio!) a jak je užitečné a inspirativní vracet se k pramenům, které představuje třeba bytostný vypravěč Méliès.
A tak se mi chce říci: Přátelé, tohle ještě není film o lásce. Tohle je film o namlouvání, které má ale přece také svůj půvab. Věřte, že půjdete-li dál svojí cestou, ten velký příběh o skutečné lásce určitě přijde. Vy nám ho budete vyprávět – a my ho budeme s vámi společně prožívat.
PRAHO, MÁ LÁSKO. ČR 2012, 70 min., přístupný, 2D. Režie: Tomáš Pavlíček, Jakub Šmíd, Viktória Dzurenková, Markéta Černá. Scénář: Tomáš Pavlíček, Jakub Šmíd, Lucia Kajánková, Viktória Dzurenková, Marek Grajciar, Markéta Černá. Kamera: Vidu Gunaratna. Hudba: Vobezdud. Hrají: Jan Budař, Michal Kern, Jaromíra Mílová, Květa Fialová, Marie Doležalová, Alla Alexandrov, Matěj Nechvátal, Petr Jeništa, Jan Vondráček, Jiří Dvořák, Jakub Šmíd, Lucia Kajánková, Martin Müller. V kinech od 22. listopadu 2012.
