Zvláštní poděkování Franzi Kafkovi se mihne v závěrečných titulcích dokumentu Občan K. Název filmu, jenž je součástí širšího projektu, odkazuje nejen k postavám, ale i k tématu z Kafkových románů Proces a Zámek - životy zeměměřiče K. i prokuristy Josefa K. jsou řízeny danými mechanismy, úřednicky nastavenými, jejichž soukolí se o jednotlivce pramálo zajímá. Občan K. umělecké skupiny Ztohoven je sondou do jejich fungování, vyvolávající otázky o identitě a identifikaci.
Neslyšel-li někdo o skupině Ztohoven, slyšel jistě alespoň o některém z jejích projektů, přesněji mediálních objektů, což podle skupiny zřejmě nejlépe vystihuje to, co dělá. Tvoří je nejen jednorázová akce - třeba přeměna neonového Havlova srdce nad Hradem na otazník v roce 2003, Znásilněné podvědomí čili „obsazení“ všech reklamních ploch v pražském metru plakáty Ztohoven v témže roce anebo Mediální realita, kdy se skupina nabourala do televizního vysílání a do poklidně plynoucího pořadu Panorama se záběry na přírodu a aktuální počasí vmontovala záběr atomového výbuchu -, ale také a především následné reakce a debaty.
Atomový hřib, jenž měl rozvířit zamyšlení nad rozporem mezi reálnými světem a jeho mediálním obrazem, se v roce 2009 objevil na obrazovce České televize. Ač to může připadat někomu poněkud zvláštní, právě ČT je koproducentem dokumentu Občan K. (čti: občanka), zachycujícího dosud nejrozsáhlejší projekt, pardon, mediální objekt, skupiny Ztohoven.
V kůži Občana K.
Snímek je záznamem několikaměsíčního dění, jež předcházelo stejnojmenné výstavě, kterou Občan K. vstoupil do povědomí veřejnosti - po policejním zásahu totiž skončila, sotva začala. Kromě České televize Občana K. a Mediální realitu propojuje také odtajnění členů Ztohoven, kteří i kvůli soudnímu procesu museli po atomovém výbuchu chtě nechtě vystoupit z anonymity. A v Občanovi K. se odhalují ještě víc - nejen Roman Týc, jenž je z nich nejznámější díky svým sólovým projektům, třeba nedávnému humbuku kolem přelepených panáčků na semaforech. Koneckonců motto projektu zní: Musíme si zachovat svou tvář.
Dokument Občan K. je do kin uváděn pochopitelně jako film, jeho protagonisté o něm ale mluví spíše jako o performanci. O provokativní akci, která má diváky vybudit, aby začali více uvažovat o tom, jak se v současném technologickém světě mění pohled na identitu a identifikaci člověka.
Dvanáct členů Ztohoven si pozměnilo fotografii na svých občanských průkazech. „Pracovali jsme s technologií morfingu, respektive používali jsme software, který spojoval v biometrických bodech dva obličeje v jeden,“ vysvětluje princip úpravy fotek Roman Týc. Představte si všech dvanáct účastníků v kruhu, každý z nich si od svého souseda za ním vypůjčil padesát procent jeho podoby - a vznikla tak fotografie nikoho, neexistujícího člověka podobného ale dvěma existujícím lidem. Snad je to trochu srozumitelné, podstatné je ale především to, že tím se staly občanky vždy jedné dvojice zaměnitelnými.
Pozměněním fotografií se Ztohoven nedopustili trestného činu, dokonce ani přestupku, jak mají od soudu černé na bílém. Průkazy s „Občanem K.“ místo jejich skutečného obličeje jim standardně vydali za přepážkou úřadu, a i když částečně žili na cizí občanku, k žádné nekalé činnosti toho nezneužili. Ověřili si ovšem, že fotkou se nikdo příliš nezabývá, předloží-li člověk doklad.
Pod cizí identitou si členové Ztohoven dělají zbrojní pas nebo pilotní průkaz. Jeden z nich na občanku někoho jiného projde londýnskou celnicí bez povšimnutí a k situaci ad absurdum dochází, když je ženich svědkem na své vlastní svatbě. Jen jednou narazí - při registraci u zubařky, což si Ztohoven vysvětlují tím, že jde o mnohem intimnější kontakt, než je ten úřednický. Vysvětlování paní doktorky, jak to, že nepravdivost dokladu prokoukla, patří k nejzajímavějším částem filmu.
Jsme „bezksichťáci“?
„Myslím, že roupama nevědí co, mě by docela zajímalo, kdo ty pány živí,“ podělila se o svůj názor na skupinu Ztohoven před výstavou Občan K. kolemjdoucí postarší žena. To poslední, co by umělci chtěli, ale je, aby byli považováni za partičku recesistů. Legrace není jejich cílem, třebaže humor je vedlejším produktem jejich akcí.
"Počátky Občana K. jsou už v předchozím projektu Mediální realita. Došlo k bizarní situaci, kdy jeden z nás nebyl vůbec vyšetřován policií, protože po sobě nezanechal stopu,„ říká o vzniku projektu režisér dokumentu a jeden z členů Ztohoven Michal Romeo Dvořák (při projednávání spolupráce s ČT se prý žertovalo o možnosti, že by se jedna ze záměn mohla týkat občanek režiséra Michala Dvořáka a generálního ředitele ČT Petra Dvořáka). K realizaci pak Ztohoven vedl “pocit neustálého a postupujícího omezování našeho (práva na) soukromí". Že si pro demonstraci tohoto pocitu vybrali občanky, je logické - doklady se týkají každého z nás.
Sčítání obyvatelstva, nové a nové registrace vyžadují stále častěji prozrazování osobních informací. Bez ověřování totožnosti se těžko lze dnes obejít, pochopitelně, ale zajímá ještě někoho „já“, tedy člověk? ptají se Ztohoven. Všimne si někdo, když já nejsem já, nebo je podstatnější můj doklad, že jsem číslem, kódem, uživatelem, plátcem…? „Bezksichťákem“, člověkem bez tváře, který dokumentem Občan K. provází.
Dokument nenabízí odpovědi, ale otázky - jak už bylo zmíněno, není filmem, nýbrž spíše záznamem, performancí (dotvářejí ji i diskuse s členy Ztohoven, kteří se účastní některých projekcí). Jako u ostatních mediálních objektů i v případě Občana K. chtějí Ztohoven přivést diváky k zamyšlení - k zamyšlení nad tím, kdo všechno má informace o nás samých, a upozorněním, že co zneužito být může, zneužito bývá. A je v podstatě jedno, jestli pro vystavení nové občanky stačí donést vlastní fotku, nebo nějaký úředník rovnou nahraje do počítače naše biometrické body, či zda nás jednou budou místo dokladů čipovat.
Až někam budete zapisovat údaj o barvě své duhovky s pocitem, že to děláte pro své bezpečí, vzpomeňte si na Občana K. Anebo rovnou na Orwella.
Manifest Občana K.
Vrátil jsem se z míst, odkud jsem spatřil sebe a pochopil, že jde především o nás! My všichni jsme společnost, my všichni vytváříme systém a hlídáme se navzájem. Všichni se podílíme na strachu, který nás drží na uzdě. Kvůli nám všem jsem vstoupil tam, kam se ostatní bojí, a viděl jsem tu marnost, tu absurditu poslušnosti. Jak křehké a lehce zneužitelné je to, co by nám prý mělo sloužit. Nejsme čísla, nejsme biometrické údaje, tak tedy nebuďme ani figurkami velkých hráčů na herním poli této doby. Jestli se nechceme bát vlastního obličeje, musíme si zachovat svou tvář!
