"Bejt u vodního děla, já bych je kosil„ - zbožné přání prorostlého řízka z pořadatelské služby, který vypadá na to, že by si to fakt užil. “Ty vole, ty krávo, já mám šest srdcí„ - ojedinělý, neřkuli jediný, jakž takž slušný (a tudíž publikovatelný) výrok příslušníka Staré gardy a baviče tribun. “Nikoho z nich neznám a asi se je ani nebudu učit„ - upřímné přiznání inťoše z VIP sektoru, který je tu trochu nedopatřením, protože se nedostavil Saša Vondra. “Mají horší úroveň než náš béčkovej dorost„ - věcné hodnocení sebestředných italských tifosi. “Do prdele, a já se k tomu budu muset vyjadřovat„ - povzdech z televizní moderátorské kabiny. “My chceme gól„ - ultras sami sobě. “Dej si, kurva, hranolky„ - vietnamští sázkaři v mezičase. “Je to šmejd„ - militantní fanynka k výkonu rozhodčího. “Ukaž zuby, vypadl ti nějakej?" - starosti nejmladších nadějí klubu. "Kdo neskáče, není Čech" - brutální skandování fandících vozíčkářů…
"Stav utkání AC Sparta – SK Slavia: dva nula" - vzkaz z hlasatelny pro všechny, které tohle zajímá, se došplhal až ke korunám nedalekých topolů a pak ho pohltil gerojš nočního města. Pro tentokrát je dobojováno. Pod pražským hradem bude ještě chvíli zářit jako maják probuzených nočních můr nepřehlédnutelný terč Generali Areny na Letné, nad opuštěným kotlem preventivně zakrouží helikoptéra, davy se nezadržitelně rozpustí a benga unaveně nastoupí do předjetých antonů a odjedou na další akci, která je vyhodnocena jako krizová. Vysypávají se popelníky, uklízejí kelímky od piva a mastné tácky po klobásových orgiích. A pak zhasne světlo, protože dnešní představení definitivně skončilo.
Toho dne, 11. dubna 2011, kdy se v rámci 23. kola nejvyšší fotbalové soutěže hrálo již 273. derby dvou tradičních pražských rivalů, se možná na Letné svítilo o něco déle. Muselo se totiž zabalit i dvaadvacet kamer a stáhnout desítky mikroportů, které paralelně zaznamenávaly, jak tohle všechno prožívali návštěvníci sparťanských ochozů. Do hry je, spolu se zhruba 150 členy štábu, nasadil neortodoxní dokumentaristický tandem Pavel Abrahám - Tomáš Bojar (Česká RApublika), který tu během jednoho večera natočil kompletní hrubý materiál pro svůj další nestandardní celovečerní dokument. Označili jej jako skutečnou komedii ze zákulisí derby.
Po dvou létech příprav byl tak projekt naostro odstartován a natočen. A mohlo se jít do klíčového místa, kterým byla střižna, kde se pak šest měsíců, spolu se střihačem Šimonem Špidlou, utkávali a mazlili s desítkami hodin autentického záznamu, aby spatřil světlo světa celovečerní dokument Dva nula, který ovšem není ani čistým dokumentem, ani komedií a už vůbec ne sociologickou sondou či antropologickou studií, jak někteří předpokládali. Žánrově těžko zařaditelný produkt (což není míněno jako výtka), bez použití explikativního komentáře (což je míněno jako přednost) totiž tak nějak volně a spontánně osciluje mezi všemi uvedenými formáty.
Sejdeme se v aréně
Zařveme si, užijeme si a potvrdíme svoji identitu identifikací s táborem v naší oblíbené barvě a budeme si užívat ten pocit, že tady konečně někam patříme, něco znamenáme a k něčemu (ne)podstatnému se vyjadřujeme. Tohle může být buď hodně sofistikovaná, nebo modelově přímočará záležitost a tvůrci nepochybně správně vsadili na variantu bé, což se projevuje i ve volbě nekomplikovaných a přímočarých výrazových a vyjadřovacích filmových prostředků, jejichž strohá účelovost usnadňuje potřebný odstup i nadhled.
Dramaturgie tak neinscenuje a nearanžuje, ale především selektuje a pak už pracuje jen s reálným časem, protkávaným vracečkami ke klíčovým momentům (oběma gólům) z pohledu protagonistů různých skupin, kteří sem přišli hlučně konzumovat svůj chléb a hry. A činí to právě takto nikoli proto, že jsou to vypatlaná paka, ale proto, že tak velí etablovaný rituál.
V návaznosti na to pak režie primárně pracuje s jednoduchými výrazovými a vyjadřovacími prostředky, které do výpovědi nevnášejí zbytečné a samoúčelně sofistikované ornamenty. Kamery jakoby se vrátily k počátkům kinematografie, jsou staticky ukotveny, nešvenkují a nenajíždí, jen pečlivě sledují vybrané figury ve svém sektoru, předěly jsou tvořeny relativně dlouhými zatmívačkami, kombinovanými záběry na siluety topolů, které spolu s nekonečnými záběry na mrtvé prostředí kolem rohového praporku mohou jít slabším povahám na nervy.
Do téhle atmosféry autenticky zaznamenávaného pohledu „z druhé strany“ (o fotbal tu okem nezavadíš, zprostředkovávaný jen zvukovou kulisou se jen výjimečně a jakoby nedopatřením kuse mihne záběrem) ale tyhle „time outy“ docela zapadají, byť jim nelze upřít i tendenci současně lehce prudit. Přiznejme si, že střihač Šimon Špidla tady mohl být klidně ještě o něco razantnější.
Víme jak, nevíme proč
Matějovský, Kweuke – góól! Takhle je to jednoduché, když to vyjde a statný Kamerunec má (jako tehdy) svůj den. Jak poučuje tatík svého synka: Když hraješ za Spartu, nejseš starej a zraněněj a jde ti to – je to dobrý zaměstnání, který ale stejně nemůžeš dělat moc dlouho. To jenom ti na tribunách jsou věční a nesmrtelní. Nezjistili jsme o nich ale v tomhle unikátně natočeném dokumentu nic, co bychom už v zásadě stejně nevěděli. Ostatně přicházejí sem v očekávání jednoduché alternativy – buď bude mazec a oni se chytnou kolem krku a budou zpívat vítězný chorál, nebo bude průser a pak se budou domů (dočasně) schlíple vracet kanály. A my jsme svědky toho, že i tribuny si musí své odmakat. A všichni do toho jdou poctivě a soudržně, tak jako kluci na trávníku, nikdo se neulejvá.
Dva nula je zajímavě natočený dokument, který dokáže (bude-li se trochu snažit) skousnout nejen aktivní filmový fanoušek - snímek, jenž na sebe upozorňuje původností, originalitou a nezvyklým úhlem pohledu. Možná vás ale také napadne, co nám chce vlastně sdělit, do jaké míry mohly předem rozdané mikroporty ovlivnit jeho autentičnost a proč se tvůrci tak důsledně vyhnuli sparťanskému kotli, jehož fenomén je na tribunách (nejen) v domácím prostředí stejně spektakulární, jako nepřehlédnutelný.
Možná vás vybudí, že odpovídá pouze na otázku jak, ale nikoli proč? A možná vám dojde, že minimalimus nemusí znamenat jen absenci aktivity, ale i kázeň a efektivně naplněný záměr a nezvyklá forma může dát staronovému obsahu nový rozměr. Jenom mě ještě napadá, jak by se tvůrci vyrovnali s tím, kdyby se tehdy jen bezbrankově remizovalo, Leo to nevykopal a nevytvořil tak nosnou, dvougólovou sekvenci, kolem které je snímek v zásadě rozvíjen.
DVA NULA. ČR 2012, 108 min., od 12 let, 2D. Režie: Pavel Abrahám. Scénář: Tomáš Bojar, Pavel Abrahám. Kamera: Jiří Chod. Střih: Šimon Špidla. Zvuk: Václav Flégl. Účinkují: účastníci fotbalového derby Sparta vs. Slavia z 11. dubna 2011. V kinech od 25. října 2012.
