Empatie a vhled, s nimiž oscarový režisér a scenárista Pedro Almodóvar (Vše o mé matce, Mluv s ní) nahlíží do ženského světa, jsou stejně intenzivní jako jeho talent vyprávět příběhy, které se v něm odehrávají. Dokázal to i ve svém nejnovějším filmu Julieta.
Recenze: Pedro Almodóvar ženám rozumí
V komorní ženské zpovědi se vrací tam, kde se cítí dobře a kde to také nejlépe umí. Jako by se lekl, kam až se zřítil se svým posledním úletem, nevkusnou, nudnou a v zásadě blbou gay ptákovinou Rozkoš v oblacích, a pochopil, že spíš nežli ujetý komediální bizár mu sluší dramata, která prožívá v kůži silných i slabých, zraňujících i zraňovaných žen, v jejichž životě je vždy něco zneklidňujícího a osudového, o čem se jim nehovoří lehce. A tak to řekne za ně.
Tak jako v případě Juliety, osamělé ženy, pro niž je zpáteční adresa na obálce dopisu od její dcery příslibem naděje, na kterou tak dlouho čekala. Sedí v protisvětle, měkce snímaném vynalézavou, (a jak bývá u Almodóvara zvykem) sytě barevnou kamerou Jeana-Clauda Larrieua (který dobře ví, že na rozdíl od Kieslowskeho platí u Almodóvara dvě barvy – červená a bílá), a píše své dceři dopis o svém (i jejím) životě. Chce jí v něm říci všechno, co jí dříve nebyla schopna sdělit, protože byla ještě moc malá, způsobovalo jí to příliš velkou bolest a možná také proto, že se za to také tak trochu styděla.
Zbav mě mých vin!
I takto (v kontextu s titulkem jiného jeho filmu Spoutej mě!) by mohl znít název posledního Almodóvarova opusu, který je oslovující tím, že se zabývá pocity, jež někdy zažil každý z nás, jako je bolest z odloučení, smutek ze životní ztráty, deprese vyvolaná samotou a pocitem viny či alespoň stopově přítomná naděje na odpuštění.
3 minuty
Rozhovor: Múzy z filmu Julieta ve Varech
Jednoduchý příběh se odvíjí na bázi přehledného narativního konceptu, kdy je úvodní reál střídán sérií retrospektivních flashbacků, intimních, nespoutaných a namnoze symbolických, jako je divoké milování mladé učitelky klasické literatury Juliety a rybáře Xoana v nočním vlaku do Madridu, prolnutého obrazem jelena, uhánějícího sněhem za oknem vagonu. Jejich epizodičnost postupně skládá mozaiku celkového obrazu, jehož postavy vám nejsou lhostejné, a v kombinaci se soundtrackem Almodóvarova dvorního skladatele Alberta Iglesiase to nemá chybu.
Možná je Julieta méně silná a odolná nežli jiné Almodóvarovy hrdinky, ale není proto méně výmluvná. K její přesvědčivosti hodně přispěl tradičně přesný casting, v němž dominují dvě herečky, které se o její postavu podělily. Mladá, dychtivá a jiskřící Adriana Ugarteová a zralá, unavená a vyhořelá Emma Suárezová. Jejich výkony i způsob, jakým si postavu předaly, je bezchybný a skvěle je doplňují i postavy z druhého sledu, jako je Daniel Grao, Darío Grandinetti, Inma Cuestaová nebo dávný Almodóvarův objev Rossy de Palmaová.
Julieta je spíše melodrama nežli čistokrevné drama, má podobu psychologické, almodóvarovské road movie skrytými zákoutími ženské duše, jež je nabité spoustou až příliš excitovaných emocí, působivými hereckými výkony, dokonalým vizuálem a jistou režií. Jako jedna z Almodóvarových žen na pokraji nervového zhroucení vás Julieta sice neuzemní, ale osloví a postupně vtáhne do svého příběhu.
Do filmového světa byla uvedena v Cannes a poté, co si odskočila do Karlových Varů, konečně přichází do našich kin. Nezapomeňte na ni!
