Jako oživlá kapitola z učebnice dějepisu vyznívá britsko-francouzsko-český film Anthropoid, který ve světové premiéře zahájil karlovarský filmový festival. Zájem, který film v Karlových Varech vyvolává u diváků, je příjemný jak pro tvůrce, tak jistě i pro učitele historie. V tom smyslu, že převážně mladí lidé mají tak živý zájem o to, jak a co se v roce 1942 stalo.
Recenze: Filmový Anthropoid je jako z učebnice. Bez emocí
O takzvané operaci Anthropoid v zahraničí lidé nevědí nic, ale ani v Česku možná stále není tento čin dostatečně doceněný. Atentát na vysoce postaveného muže za nacistiské éry se povedl jen v Praze, a to na Reinharda Heydricha v roce 1942. I film Anthropoid vyvolal věčně živou otázku, zda ale měl smysl. Britský režisér Sean Ellis byl příběhem fascinovaný a pracoval na filmu s přestávkami patnáct let.
Naštěstí tvůrci nepřistupovali k tématu s posvátností, kdy se bojí, aby jim přitom ze skříně nečekaně nevypadl další kostlivec. V tomhle měl britský filmový štáb velkou výhodu. A přesto, nebo právě navzdory precizní přípravě, film cosi postrádá. Nebyla to nezdravá úcta před historií, co způsobilo, že film je až příliš vycizelovaný, opečovávaný, až s tím zmizela i emoce. Jakákoliv – strach, láska, odvaha nebo odhodlání zemřít za vlast. Tyhle všechny pocity a vášně v době protektorátu už musely být hodně poznamenané, vždyť nás vlastně formovaly dalších čtyřicet let.
V Praze se postavily skvělé lokace a místa, ale herci v nich občas fungují jak figurky, které se pohybují prostorem. Dva hlavní představitelé parašutistů Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše – Jamie Dornan (mimochodem stále se připomíná jeho hlavní role v erotickém snímku Padesát odstínů šedi) a Cillian Murphy jsou sice pohlední, ale jejich tváře nepřinesou žádnou hru emocí do dramatického příběhu. I když ženská část publika určitě ocení, že má možnost se občas i déle zahledět na sličné mladé muže. A i tady je určitý paradox – jak dokazují prameny, skuteční Gabčík a Kubiš velmi rádi vyhledávali ženskou společnost. Tohle všechno bylo z příběhu vypreparováno a každému byla přisouzena ve filmu jen jedna partnerka.
Příběh je uzpůsoben tak, aby byl srozumitelný pro diváky na celém světě, kteří o odvážném činu kdesi v Protektorátu Čechy a Morava v minulém století nemají ani potuchu. Úvod tvůrci trochu pozměnili, aby začátek udělali dramatičtější. Skutečné napětí ale přijde až po dvou třetinách filmu v momentě, kdy už se zdá, že film spěje k pozvolnému konci. Teprve pak nabere obrátky.
Jde na jedné straně o dramatickou obranu parašutistů v pravoslavném kostele svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, v níž nastane akční a velmi dobře zahraná mnohaminutová střílečka. I s překvapením, jakými možnostmi disponovali ukrytí odbojáři i Němci. Jde ale také o tvrdou ruku nacistů, kteří po Heydrichově smrti ukázali svou sílu v celé šíři. Což zahrnuje především likvidaci Lidic a mučení a popravy tisíců civilistů po atentátu, i když tohle všechno ve filmu konkrétně vidět není.
Cílem tvůrců bylo především připomenout, že se v českých dějinách nachází hrdinský čin, světem nepoznaný a nedoceněný. Jak ukazuje zájem na festivalu, kapitola z českých dějin oživená je. Tím film určitě smysl má.
P. S. Film byl natočen v angličtině. A není to paradoxně angličtina v protektorátní Praze, nad čím by se český divák pozastavil – už jsme si zvykli, že váleční Němci i ostatní národy ve velkofilmech mluví anglicky, ale přítěží pro film je těžký přízvuk u slovanských herců.