Přesto mu lze naslouchat a vrátit se s ním do té slavné éry „velkého němého“, kdy pod filmovým plátnem burácí orchestr, napětí houstne, diváci v sále přestávají dýchat a elegantní George Valentin ve fraku a bílé kravatě, se zářivým úsměvem pod tenkým knírkem, levou zadní řeší na filmovém plátně svůj další velký případ. Ať už zachraňuje unylou krasavici nebo národní bezpečnost, všichni mu drží palce a spolu se závěrečným titulkem volají „Ať žije svobodná Gruzie!“. Zbožňují ho, protože ví, že s ním dopadne dobře Ruská záležitost i Německá záležitost, i jakékoli další záležitosti, ke kterým se na filmovém plátně přichomítne. Milují ho, tihle nadšeně aplaudující diváci, kterým po premiéře děkuje před oponou, protože dokáže to, na co oni nemají, a tak to s ním alespoň na chvíli prožijí. Spolu s ním zametou s hajzly a úchyly, a vznesou se s vlající bílou šálou a vláčnou krasavicí ve dvouplošníku k happy endu. A pak si zase spořádaně kecnou na zem. Chodili se na něj dívat, ale právě nastala doba, kdy by ho mohli začít i poslouchat. Vždycky všechno dal na první „dobrou“, ale tohle tehdy neskousnul.
Píše se rok 1927. V Německu točí Fritz Lang, v tehdejší době za šílených sedm mega v říšských markách, sci-fi alegorii Metropolis, ve Francii se chodí na (v původní verzi devítihodinového) Ganceova Napoleona. V Rusku na Pudovkinův tendenční Konec Petrohradu - a v Americe se už nějakou dobu prohání Frigo na mašině a hraje Strenbergův předobraz klasické gangsterky Podsvětí. Ale také je to doba, kdy jedna z prvních hvězd amerického showbyznysu Al Jolson v Jazzovém zpěvákovi studia Warner Bros poprvé na diváky promluvil, zazpíval a posadil je na zadek - což se hudbou opatřenému Donu Juanovi o rok dříve nepodařilo a na co již byli tím pádem o rok později ve Zpívajícím bloudovi připraveni (a z písně „Sonny boy“ učinili megahit, jehož nahrávka se prodala v milionu kopiích).
Na plnoformátové „All Talkie“ Světla New Yorku si budeme sice muset ještě dva roky počkat, ale „velký třesk“ v dějinách kinematografie již začal a rychle pronikl i do české filmové kotliny (prvním zvukovým kinem v Praze se v roce 1929 stala Lucerna a již o rok později se točí první český zvukový film s příznačným názvem Když struny lkají). Zvukový film se nepřeslechnutelně ozval a ten němý se zachvěl v základech.
Zatímco ve vývojových dílnách Western Electric úporně makají na vynálezu nové zvukové technologie Vitaphone (na které se později hodně napakovali), dovádí bezstarostný Valentin, který je stále ještě na titulních stránkách Variety, se svým chytrým teriérem Uggiem, flirtuje se začínající hvězdičkou ze sboru Peppy Millerovou, nechává se vozit do svého „mateřského“ studia Kinograph ve své luxusní limuzíně věrným šoférem ze staré školy Cliftonem, a točí dál své typické „němoty“, jako by se nechumelilo. Jenomže ono se, navzdory tomu, že jsme v Kalifornii, chumelí.
Jsme totiž v době, kdy se nad Hollywoodem ještě tyčí monumentální nápis Hollywoodland a v uzavřených pracovních projekcích velkých studií producenti se zájmem sledují první pokusy o zvukový film. Sergej Ejzenštejn a Vsevolod Pudovkin proti téhle novotě píší ostrý manifest, jenomže pokrok proklamací nezastavíš, a tak si Emil Jannings a Pola Negri pomalu balí kufry a malé kapely, spolu s doprovodnými pianisty, hledají volné fleky v místních barech. Jen Valentin se pořád oslnivě směje, neboť považuje tenhle výstřelek za přechodnou ptákovinu. A netuší, že se už pomalu tisknou plakáty s novým, razantním sloganem
All Talking, All Singing, All Dancing
které budou znamenat konec jedné krásné, ale pomíjivé éry, ve které kraloval. Na něj se přece lidi chodili dívat, a ne ho poslouchat, vždycky ho chtěli především vidět, a jeho hlas jim byl u paty. Protože on je a zůstane hvězdou němého filmu, která to v tomhle tichém formátu vždycky dá, neboť má dokonale zmáknuté ono expresivní herectví, jež je jeho základem. Jenomže svět teď ve filmu mluví, divákům (kteří mají vždycky pravdu) se to líbí, a on se nezadržitelně stává někým (nebo snad nikým?), jenž už patří do jiné, minulé doby. A tak se mu jeho pětihvězdičkový úsměv rychle vytratil z tváře, neboť nekompromisní budoucnost ho dohnala rychleji, nežli si dokázal představit, a nesmlouvavé heslo „Král je mrtev, ať žije král!“ se beze zbytku naplnilo.
Téměř ze dne na den zastavil v roce 1929 Kinograph výrobu němých filmů, Valentin se na své triko (a šekovou knížku) ještě pokusil jeden natočit, ale definitivně prohrává, protože fronty teď stojí před pokladnami kin, které hrají Slzy lásky, poslední hit Peppy Millerové, jež patří k nastupující generaci nových hvězd právě zrozeného zvukového filmu. Těžký je úděl hrdiny, jenž ztratil svět, kde páchal své hrdinské činy. Co si má počít, když vlastně nic jiného neumí? K čemu je mu teď smoking (skončí v zastavárně), limuzína s věrným šoférem (dá mu ji spolu s výpovědí), k čemu jsou celuloidové kotouče, zachycující jeho slavná dobrodružství, jež kdysi provázely bouřlivé standing ovation (v nuzném podnájmu je podpálí a tiše ulehne vedle nich).
Jenomže nostalgická romance (byť se náhle proměňující v melodrama) přece nemůže skončit kremací ústředního, sympaťáka. Z toho by měl emfatický filmový divák bobky. Naštěstí je tu ještě věrný teriér a poměrně věrná (ale hlavně vděčná) Peppy, a ti zasáhnou v pravý čas, protože
Show Must Go On!
Francouzský režisér s litevskými kořeny Michel Hazanavicius nikdy žádnou velkou pecku nenatočil. Jako by čekal na tuhle nazrálou chvíli, na tento unikátní projekt a na to, kdy sebere dost odvahy, aby konečně šel do netriviálního projektu, o kterém léta přemýšlel. Tenhle originální snímek totiž nepřipomíná Wilderův slavný Sunset Blvd., nejde ani cestou Hollywood Boulevardu režiséra Roberta Floreye a není komponován ani podle partitury Kellyho slavného Zpívání v dešti (všechny tyto tituly se vám v jeho kontextu totiž mohou legitimně vybavit).
Dlouho měli Hazanaviciuse za podivína s ujetým nápadem natočit černobílý němý film o tom, jak to bylo tenkrát s němým filmem a jedním hercem, který nedokázal překročit jeho černobílý stín. To byla hodně divná idea, do které jen tak někdo peníze nenacpe, až potkal producenta Thomase Langmanna – a bylo vymalováno! Bylo k tomu třeba hodně odvahy a nějakých patnáct milionů dolarů a výsledkem je unikátní, nostalgické a překvapivě oslovující retro, které má na svém kontě (mimo jiné) vítězství ve Zlatých glóbech (nejlepší film v kategorii komedie nebo muzikál, nejlepší herec v této kategorii Jean Dujardin a Ludovic Bource, autor nejlepší hudby). A k tomu je třeba ještě přihodit deset oscarových nominací (nejlepší film, režie, herec v hlavní roli Jean Dujardin, herečka ve vedlejší roli Bérénice Bejo, kamera, scénář, střih, výprava, kostýmy a hudba). Oslnivá bilance, nemyslíte?
V zásadě se The Artist opírá především o tři základní komponenty. Dobově kolorovaný, vymazlený a precizně rozkreslený scénář, na kterém si dal Hazanavicius hodně záležet, neboť jeho funkce při realizaci černobílé a němé kreace je vskutku klíčová, brilantní hereckou exhibici, aranžovanou do expresivních tónin němé éry a skvělý hudební podkres, jenž sugestivně navozuje atmosféru a kolorit druhé poloviny dvacátých let (a na němž se podílelo osmdesát muzikantů).
Zvuk – kamera - akce!
Pečlivě vybranému, kosmopolitnímu hereckému týmu vévodí neuvěřitelně autentický Jean Dujardin, jenž rozhodně nepředvádí pouze karikaturu či plagiát tehdejšího herectví, ale jako by sem přicestoval rovnou z dvacátých let minulého století. S bravurou, noblesou a nadhledem zvládá všechny proměny své postavy a s manželkou režiséra Bérénice Bejo, která mu celou dobu zdatně sekunduje, odvádí ve finále úžasné taneční číslo, kde předchozí reminiscence na Douglase Fairbankse a Mary Pickfordovou, či Rudolpha Valentina a Gretu Garbo, dospívají do explodujícího finále ve stylu Freda Astairea a Ginger Rogersové.
The Artist má však i polohy hravé (jak si společně zatančit s nohama sboristky, skryté za kulisou), intimní a procítěné (Peppy se mazlí s jeho smokingem) či relaxační a odlehčené (prakticky každá sekvence, kde dostane šanci vynalézavý teriér Uggie, který je k sežrání, pakliže jste na psy). Na filmová plátna přichází výjimečný film, který může nabídnout výjimečný zážitek (skoro) každému, kde nebude předem sténat, že dívat se dnes na němou a černobílou seanci je vyčpělý anachronismus. The Artist totiž není ani vyčpělý ani anachronický. Je svůj! Jednoduchý jako bývaly milostné příběhy v éře němého filmu, originální, nezaměnitelný, podmanivý a beze slov oslovující. Nepodobný čemukoli jinému, a přece toho tolik připomínající. A taky je čistý a upřímný, plný emocí, které netřeba hluše okecávat a neokázale oslavující kořeny, z nichž vzešly filmové sny.
Jednu prominentní řadu bych při jeho projekci nechával preventivně volnou. To kdyby se dostavil Charlie Chaplin, Erich von Stroheim, Fritz Lang, David W. Griffith, Georges Méliès, Erwin S. Porter a Cecil B. De Mille, provázeni Glorií Swansonovou, Johnem Gilbertem Joan Crawfordovou a Rin Tin Tinem, který se přišel podívat, jak to válí teriér Uggie. A možná že zajde i Karel Lamač s Anny Ondrákovou. Tak si to nenechte ujít a přijďte taky! V téhle společnosti vám bude dobře…
THE ARTIST: Francie/Belgie 2011, 100 min, němý/české titulky, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Michel Hazanavicius, kamera: Guillaume Schiffman, hudba: Ludovic Bource. Hrají: Jean Dujardin (George Valentin), Bérénice Bejo (Peppy Millerová), John Goodman (Al Zimmer), James Cromwell (Clinton), Penelope Ann Millerová (Doris). V kinech od 16. února 2012.
