Praha - Dobrý román respektuje historická fakta a jeho poutavý příběh dá čtenáři možnost vcítit se a prožít si popisovanou dobu tak, jako kdyby hrdinům nahlížel přes rameno. Právě takové jsou příběhy spisovatelky Jarmily Loukotkové, která zemřela v pondělí 29. října ve věku 84 let.
Jarmila Loukotková: spisovatelka, která psala pomalu, neuznávala nudné knihy a milovala vaření
Zejména antické prostředí je bohatým zdrojem námětů jejích románů, které patří mezi nejčtenější, i když prvnímu z nich, Není římského lidu, je bezmála 60 let. Strhující příběhy císaře Nerona a básníka Petronia, stejně jako thráckého otroka Spartaka ve stejnojmenném díle, jsou stále žádány a vydávány.
Z francouzských dějin nezapomenutelně přiblížila především život a dílo „prokletého“ básníka Françoise Villona v románu Navzdory básník zpívá. Přebásnění jeho veršů nepovažovala za definitivní a stále je vylepšovala a opravovala.
Antika a středověká Francie byly dvě velké lásky Jarmily Loukotkové. Villonův zvučný jazyk vystudovala na soukromé škole a po válce spolu s estetikou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Antika byla námětem už její prvotiny Jasmín, povídkové knihy z roku 1940.
„Sklony k psaní jsem měla od doby, kdy jsem se naučila číst a psát,“ říkala pražská rodačka. Jako gymnazistka psala dívčí romány. Po maturitě je osobně, podle Ovidia, opravila ohněm. „Když vidím produkci Harlequina, tak toho lituji. V té by mé tehdejší romány představovaly veledíla,“ komentovala to kdysi.
Uvažovala o tom, že bude dramatičkou. „Ale mým dramatům scházelo to podstatné - dramatický spád. Na literaturu pro děti zas asi nejsem dost laskavá,“ přiznávala Loukotková své zaměření na historii a tvorbu pro dospělé. Tvrdila také, že historie nebývá většinou laskavá, spíš naopak. Bez obalu, ba až surově tak například pojala román Křik neviditelných pávů z doby punských válek. „Ale co je to všechno proti tomu, co se dělo a děje v naší době,“ podotkla k tomu.
Říkala, že píše velice pomalu. Musela totiž nastudovat vždy spoustu věcí, zejména u historických románů, vracela se k textu, přepisovala. Kniha podle ní musela být napínavá, strhnout měla už první věta. „Kniha nesmí nudit, byť je sebekvalitnější,“ říkala autorka, která napsala téměř 20 románů. Drobnosti a překlady nepočítala. Mezi nimi je také hromádka psychologických próz ze současnosti, většinou s ženskou tematikou, ale i knihy s kriminální zápletkou jako Odměna či Lhůta prošla o nebezpečné hře s lidskými geny. Její poslední knihou byl dobrodružný román odehrávající se v pralesích Amazonky Liána smrti, ve kterém Loukotková čerpala z odkazu svého otce, proslulého amerikanisty a etnografa Čestmíra Linharta.
O soukromí Loukotková moc nemluvila, ale jednou zhodnotila svoji smůlu v lásce velmi otevřeně: „Moje lásky jsou přehlídkou podivínů, panoptikum gaunerů nebo cvoků, leckdy obojí najednou.“ Její dcera měla také sklony k psaní, ale život ji nasměroval trochu jinam - na dráhu porodní asistentky.
Jarmila Loukotková byla také skvělá kuchařka, i když prý vařila draze, pracně a nezdravě. Dlouho dodržovala tradici, že novou knihu s přáteli oslavila „žratvou“ pro potěchu i jako úlitbu bohům. Na dobroty k ní chodili třeba Jan Otčenášek či Jiří Marek. Přátelům, kteří ji ponoukali, aby napsala kuchařku, splnila přání knížkou plnou nejen vaření, ale i vzpomínání a vyprávění. K vaření patří i porcelán a spisovatelka milovala „cibulák“ a léta ho sbírala. A také měla ráda číslo 13. V jejím životě třináctka hrála výhradně kladnou roli, proto říkala, že je přesvědčená, že se narodila ne 14., ale 13. dubna 1923.