Praha – Češi se nepřestávají zajímat o knihy, ale míň je kupují tvrdí nová studie Čtenáři a internauti. Autor Jiří Trávníček v ní hledá hlavně odpověď na otázku, jak se poměr lidí k literatuře změnil od prvního průzkumu z roku 2007. Průměrný Čech přečte za rok sedmnáct knih, přes tři čtvrtiny obyvatelstva vezme knihu do ruky alespoň jednou ročně. Průzkum ukázal, že četba dál zůstává většinovou záležitostí.
Češi čtou méně, ale přece
Pořád se ukazují Češi jako silná čtenářská kultura, s velice pevným vztahem ke knihám. Kulturní nůžky nám ukazují, že ti, co četli hodně, čtou ještě víc a ti, kteří málo, čtou ještě méně. Vášnivých čtenářů, kteří přečtou více než padesát svazků ročně, ale ubylo mezi mladými lidmi – ti teď čtou hlavně odbornou literaturu.
„Čtenáři jsou asi v této generaci horší než v předchozích letech, určitě je motivuje rodina a samozřejmě setkání s učitelem, který dovede vzbudit jejich zájem a přenést svoje nadšení na ně,“ soudí učitelka českého jazyka a literatury Martina Piskáčková.
Reportáž Terezy Radvákové (zdroj: ČT24)
Motivovat by je mohla také dostupnost titulů v digitální podobě. Ukázalo se totiž, že internet zájem o čtení zvyšuje. „Čím víc jste schopná pracovat s jedním médiem, tím víc umíte zpravidla pracovat s jiným, takže když více sledujete či pracujete s internetem, více pracujete také s knihou,“ tvrdí ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček.
Česko je navíc jedna z mála zemí v Evropě, kde se stále drží tradice domácích knihoven. A to spolu s rostoucími cenami způsobilo, že si teď Češi knihy více navzájem půjčují. Podle průzkumu totiž nové knihy v knihkupectví nakupuje o 37 procent méně čtenářů než před čtyřmi lety.
Kniha Jiřího Trávníčka Čtenáři a internauti přináší výsledky druhého reprezentativního výzkumu čtenářů a čtení v České republice. Ten první proběhl v roce 2007 a jeho výsledky byly představeny v knize Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2007). Nejde jen o statistické údaje o tom, kolik čteme, co čteme, kolik knih kupujeme, jak často chodíme do knihoven, kde si nejčastěji obstaráváme informace o knihách, co má na náš vztah ke knihám největší vliv, jaké časopisy čteme atd. Data ukazují, jak je české čtenářstvo rozloženo, tj. kdo jsou jeho tahouni a kdo ho táhne dolů, kde se nacházejí bariéry a kde naopak má česká čtenářská kultura své silné stránky. Dále je zde čtení nahlíženo ve vztahu k jiným aktivitám — mediálním, pracovním i volnočasovým. Specifickým tématem druhého výzkumu je čtení beletrie a čtení v digitálním prostředí. Kniha přináší i rámcující kapitoly o tom, kdy, kde a z jakého důvodu se zrodila beletrie, jakož i jak se mění, či nemění čtení pod tlakem nových technologií. Nechybějí ani srovnání se čtenářskou kulturou v jiných zemích. Není širší a důsažnější kulturní stopy než čtení. Čtení toho o nás ví hodně, takže není od věci vědět i něco o něm.