Praha - „Naposledy jsme tady hráli v roce 1995!“ zamyslel se za mikrofonem Dave Grohl. Odpovědí na tuhle vzpomínku mu však bylo káravé bučení natřískané O2 areny. „Sorry,“ pokrčil bezelstně rameny s omluvným úsměvem, na což už publikum reaguje smíchem. Foo Fighters chtěli evidentně Praze vše vynahradit a ve vrcholné formě odehráli dvou a půl hodinový set našlapaných pecek. I tak ale pár momentů k dokonalosti scházelo…
Ve chvílích, jako bylo hodinové předskokanství Boba Moulda, si člověk klade zoufalou otázku, k čemu vlastně předkapely jsou. Zvukaři je beztak účelově odpálí, takže se k divákovi nese jen uširvoucí vata bez výrazu. Jde snad o povinných šedesát minut, které si návštěvník musí protrpět jako daň za to, že do Česka vůbec Foo Fighters (FF) zavítali?
Stačilo však, aby Dave Grohl zařval a všechny hříchy Boba Moulda byly odpuštěny. FF na pódiu odjistili náboj s neskutečným množstvím energie! Ačkoliv parta svým vzezřením působila jako pětice obyčejných „týpků“, co má zrovna namířeno do prádelny, dokázala, že se drží v nejlepší formě.
Dave běhal po scéně sem a tam, máchal neustále vlasy nebo rozmlouval s publikem. To sice chytlo trošku statickou nemoc, za svůj hurónský potlesk se ale nemuselo stydět. White Limo, Best Of You, Walk, The Pretender, Monkey Wrench či These Days– alespoň malá ochutnávka z peprného set listu, kterou pánové na Prahu vybalili. Vše bylo o muzice, žádné létající konfety ani střídání převleků.
Coby tatínci čelili FF i náletu svých dětí na pódium. Frontman jim musel upřesnit, že právě pracují, ale i tak mu jejich přítomnost dělala dobře. Američtí rockeři si dokonce vybavili, že před sedmnácti lety hráli v „ski club Brumlovka“, což vzápětí zpěvák zazdil trefnou poznámkou, že si z onoho večera nic nepamatuje. „Tou dobou jsme měli dvanáct písniček,“ řekl do ticha. „Teď jich máme sto dvanáct,“ dodal pyšně.
Nutno ale přiznat, že technici zazdili hlavní mikrofon, tudíž jej často přehlušovaly kytary i bicí. Zasloužili by nasekat na zadek, protože Dave zpívá stále výborně. Pořadatelskému týmu by také neupadly ruce, kdyby umístil na scénu alespoň jednu velkoplošnou obrazovku. Zadní část haly by mu za to líbala ruce, protože dobrá polovina lidí nemohla kromě poskakující hlavy bubeníka vidět zhola nic. Ale co, řekli si nejspíš, bude stačit, když jim na plátno promítneme název kapely, kdyby náhodou zapomněli, na co přišli.
I přes všechny chybičky FF nesmírně bavili. Když do toho navíc přidali své jedinečné charisma, šlo svým způsobem o legendární koncert. Tak příště snad dříve než za sedmnáct let.
