Kniha Poledne vyšla brzy po protestu v samizdatu a krátce nato i v několika jazycích na Západě. V češtině vychází poprvé, vydává ji nakladatelství Torst a Ústav pro studium totalitních režimů. Autorka ji uvedla již v pátek 26. října na festivalu dokumentů v Jihlavě, v pondělí se pak zúčastnila v kavárně Fra v Praze večera věnovaného její literární tvorbě.
„Vydání knihy je vždycky svátek. Ale český překlad knihy Poledne je velký svátek, protože na to jsem čekala léta, desítky let,“ říká Gorbaněvská. Svědectví o hrdinském činu hrstky lidí, kteří se postavili za svobodu občanů jiné země, vychází česky 43 let po napsání a 23 let po Sametové revoluci. Podle literárního vědce Tomáše Glance Češi vydáním stěžejního dokumentu splácí veliký dluh. Knihu přeložil Milan Dvořák.
Za vaši i naši svobodu!
V poledne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešlo osm sovětských občanů. Filoložka Larisa Bogorazová, akademik Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, překladatel a kritik umění Viktor Fajnberg, studentka Taťána Bajevová a matematik Pavel Litvinov se usadili na zem a rozvili transparenty s hesly: „Ať žije svobodné a nezávislé Československo“, „Hanba okupantům!“, „Ruce pryč od ČSSR!“, „Za vaši i naši svobodu!“, „Ztratili jsme nejlepší přátele“. Poblíž stála básnířka Natalie Gorbaněvská s tříměsíčním synem v kočárku a mávala československou vlajkou.
Reportáž Pavly Sedliské
„Téměř vzápětí se ozval hvizd a ze všech konců náměstí se k nám rozeběhli pracovníci státní bezpečnosti v civilu: očekával se příjezd československé delegace do Kremlu, proto tam měli službu. Běželi k nám s výkřikem: 'To všechno jsou židáci! Bijte protisovětské živly!' Seděli jsme pokojně, nestavěli jsme se na odpor. Vytrhli nám z ruky transparenty, Viktorovi Fajnbergovi rozbili tvář do krve a vyrazili mu zuby. Pavla Litvinova bili do obličeje těžkou aktovkou, mně vytrhli z rukou československý prapor a zlomili ho,“ napsala Gorbaněvská v dopise, který pak koloval v českém samizdatu.
Knihu sepsala, protože ostatní seděli
Při demonstraci byla zatčena, ale jako matku tříměsíčního syna ji propustili. Ihned začala pracovat na zprávě o protestu a soudním procesu s demonstranty. Spojením vzpomínek autorky a jejích přátel, přepisu soudního líčení, oficiálních pramenů a dobových tiskovin vznikl dokumentární text, který přibližuje motivace demonstrantů, protest samotný, reakce na něj i důsledky, jež pro ně z tohoto činu vyplynuly.
Přepis výslechů a soudního líčení ale není oficiální záznam. „U soudu mohlo být přítomno relativně mnoho příbuzných. Ti se snažili co nejvíce zapsat to, co tam zaznělo,“ říká Gorbaněvská. Záznamy pak dala sama dohromady a konfrontovala je s advokátkami dvou ze sedmi zatčených. „Ten zápis považuji z hlediska jeho objemu, který zaujímá v knize, i z hlediska významu za zásadní.“
Knihu nesepsala právě ona proto, že by si připadala ze všech osmi nejdůležitější, ale proto, že „ostatní seděli, zatímco já zůstala na svobodě,“ připomíná. Její perzekuce přišla později.
V prosinci 1969 byla opět zatčena. O rok později byla prohlášena za duševně nemocnou a umístěna do vězeňské psychiatrické nemocnice. Uvěznění na psychiatrii bylo součástí promyšleného způsobu, jak politické vězně zlomit. Zaprvé, nebylo určeno, jak dlouho nucený pobyt potrvá, zadruhé, „pacienti“ mohli být denně trýzněni různými bolestivými „léky“. Po návratu v roce 1972 se nicméně Gorbaněvská opět zapojila do disidentského hnutí.
Za pět minut svobody jsme byli ochotni platit
„Na to náměstí nás hnal především stud. Naše země okupovala Československo. Stud a přání se ho zbavit byly silnější než jakýkoliv strach. V psychiatrickém vězení to bylo hodně těžké, strašné,“ vysvětluje básnířka. „Nebyla ani vteřina v mém životě, že bych litovala. Za pět minut svobody na Rudém náměstí jsme byli ochotni platit lety ve vězení, to byl náš společný názor.“
Pod hrozbou dalšího uvěznění se rozhodla odejít do exilu. Od roku 1975 žije v Paříži, kde se věnuje básnické tvorbě, a aktivně vystupuje na obranu lidských práv ve světě. Patří k výrazným postavám současné ruské kultury. Její milostné či mystické verše přesahují politiku. Stala se také první laureátkou Ceny Spirose Vergose za svobodu projevu „Kořeny v čase“, udělenou Festivalem spisovatelů Praha v roce 2008.
Našla jsem cestu do Mnichova
V samizdatovém vydání se kniha Poledne již v roce 1969 dostala na Západ. Z Moskvy ji na mikrofilmech propašovala publicistka, tehdy studentka, Jana Klusáková: „Měla jsem tehdy těhotenskou sukni, tam byly velké kapsy, ve kterých jsem to měla. Přeletěla jsem do Prahy a pak našla cestu do Mnichova.“ Do Německa knihu převezl dokumentarista Jan Špáta.
Do Ruska se Gorbaněvská stále vrací, nicméně upozorňuje na nedostatek svobody médií v nynějším Rusku a tvrdí, že náhražkou samizdatových časopisů protisovětské opozice by se ve 21. století mohl stát internet. Je aktivní bloggerkou, výrazně se touto cestou zasazovala o svobodu odsouzených členek kapely Pussy Riot.
Svoboda slova je dnes značně omezena
„Situace z hlediska lidských práv a svobodného projevu se začala katastroficky zhoršovat na počátku nového tisíciletí. Svoboda slova je dnes značně omezena. Kdo si ji dovolí, je pronásledován dokonce i na síti. Víme o případech, kdy jsou stíháni bloggeři. Je velice málo svobodných tištěných médií. De facto nemáme svobodnou televizi,“ říká Gorbaněvská o současném Rusku.