Až do města Aš – až tam, kde už nemáte kam dál

Maturita je jí na figu borovú, živoření na Horním Šariši stojí za figu borovú a vlastně celý tenhle neradostný život, ve kterém jí máma nekoupí červené šaty, v nichž by na maturitním plese vypadala jako princezna, je jedna velká, hnusná, prázdná, neutěšená a nepřátelská figa borová. Jen láska Ďodi je (alespoň zatím) takový cukrík, co jí dává radost a s nímž je jí dobře. Jenomže Dorotce je nějakých osmnáct a to už se od rómských holek čeká, že budou domů nosit love, ber kde ber - ale na Šariši není často kde. A kde nic není, ani Dorotka nic nevezme. A tak jí pošlou vydělávat do Česka. Ďodík jí zahraje slaďák na rozloučenou a autobus odveze z Bardejova daleko do studeného českého pohraničí, nejdál, kde kdy v životě byla. Tak daleko, že se už odtud možná nedá ani vrátit.

Mezi Kaurismäkiho Dívkou ze sirkárny, šarišskou Pretty Woman, Formanovými Láskami jedné plavovlásky a pohádkou o Popelce z popelnice - a také tak trochu mezi dokumentární rekonstrukcí, animákem a hraným sociálním dramatem - osciluje autorský, autentický snímek (původem) dokumentaristky Ivety Grófové, který letos na karlovarském festivalu zahajoval soutěžní sekci Na východ od Západu. Po festivalech v Seville, Turíně a Lucemburku si odnesl Zlatého anděla za režii z Tofifestu v Polsku, čímž chci konstatovat, že je to takový festivalový, artový snímek, a tím je řečeno mnohé.

Například to, že v tomhle případě bych moc nepočítal s úsměvnými bonmoty, jiskřícími dialogy, relaxační muzikou, profláklými superstar z top desítky a standardním happy endem. Zato se dá, s pravděpodobností hraničící s jistotou, čekat nezadržitelný, existenciální skluz po šikmé ploše, neúnavně přilétající rány osudu, bušící vytrvale a nemilosrdně do osamělé bytosti, která se vydřeně a unaveně potácí mezi šicí mašinou v textilce, prodejním pultem u vietnamského zelináře, tyčí v laciném striptýzovém lokálu, hotelovým pokojem s rozdováděným německým důchodcem (za dvacet euro si tu užije radost až do rána) a poslední štací na nedaleké E55.

Až do města Aš
Až do města Aš

Dorotka znamená něco jako Boží dar…

… a protože nemá nic jiného, dává sama sebe. Kámošky, které v tom umí chodit, poradí a ona to dělá poslušně a jak nejlíp umí, protože je to svého druhu poslední práce, která jí ještě zbyla. A dělá to bez výčitek vůči Ďodíkovi, který už dávno přestal posílat zamilované esemesky, nebo rodičům, kteří mají svých starostí dost a jsou rádi, že ji mají z krku. Dělá to proto, že vlastně neví, co by měla dělat jiného, a také proto, že musí nějak přežít v tomhle nemocném světě, kde se holka musí otáčet, dokud má co prodávat, a hlavně nesmí myslet na to, co bude potom.

Ale i v náručí geronta, s báglem na ulici, bez střechy nad hlavou a s cenovou visačkou dvacet euro (no nekupte to za ty peníze) se, alespoň občas, dá snít o princi, který jednou možná přijde, bílém závoji, jenž hladí horkou tvář, a velkém příběhu lásky, kterou jí nikdy nikdo pořádně nedal.

Až do města Aš
Až do města Aš

Příběhy, jako je ten její, patří do koloritu současného česko-německého pohraničí a režisérka Iveta Grófová, která tu na nějakou dobu uvízla, je nemohla přehlédnout. Našla tu velký, barvitý a ambiciózní námět pro syrový (a možná tak trochu sociologický) filmový dokument o snadno nahraditelných a ještě snadněji postradatelných, který se měl odvíjet na bázi jednoho individuálního lidského osudu.

Úkrok k hranému filmu

Jenomže tenhle osud má i svůj velký dramatický a emocionální potenciál, a tak Iveta Grófová rezignovala na pouze dokumentární zpracování své látky a odvážně se pustila do svého celovečerního hraného debutu. A zdá se, že učinila dobře. Ostatně nepřekračuje zase tolik hranici autentického příběhu, nevzdaluje se příliš od reálné story a nesnaží se zakrýt její fatálně předvídatelný příběh.

Až do města Aš je smutný film, jako je někdy smutný život, z něhož vzešel. A také je to film otevřený, svým způsobem drsný, tvrdý a intimní, a rovněž jaksi obyčejně civilní a rozhodně primárně nedehonestujcí ani poznamenané holky z Aše, ani ústřední protagonistku. Skvěle vyšla Grófové sázka na ústřední neherecký tandem: (dětsky neustále kamsi zahleděná) Dorota Bílá – (odvážná a permanentně ofenzivní) Silvia Halušicová, které se jí odvděčily soustředěným hereckým výkonem ponižovaných dívek z ulice na okraji, jakkoli zejména proměna Dorotky je možná až příliš hladká, nevyhnutelná a psychologicky nedoložená.

Až do města Aš
Až do města Aš

Atmosféru snímku hodně dopovídá věrohodná kamera Viery Bačíkové, která Aš nasnímala jako svébytně žijící, či spíše živořící místo na periférii, sledované místy až jakoby chladně, nezaujatě a z dokumentaristického odstupu. Vše, včetně použití záběrů z web kamer a mobilů, je podřízeno nastolení pocitu maximální autenticity a zdánlivě minimálního aranžování. A kupodivu rušivě nepůsobí ani vložené animační glosy.

V neučesaném a překvapivě oslovujícím snímku Ivety Grófové nestojí její unavené postavy mezi dobrým a špatným rozhodnutím, ale spíše (či dokonce pouze) mezi volbou špatnou a ještě horší. A jakoby mimoděk je tu nastolena nevyřčená otázka, zda tu tohle neradostné dilema nevzniká tak trochu i naší zásluhou.

Bavorák s posmutnělou Dorotkou a rozněžnělým německým skorodůchodcem („Jsem starý a tak budeme mít na všechno spoustu času“) klouže ztichlou nocí k západu. Před nimi je hluboká noční tma, jež sahá až někam na okraj zmarňovaného světa - a hned za rohem září neon night clubu Happy End.

AŽ DO MĚSTA AŠ. Slovenská republika / Česká repoublilka 2012, 82 min., od 15 let, 2D. Režie: Iveta Grófová. Scénář: Iveta Grófová, Marek Leščák. Kamera: Viera Bačíková. Hudba: Matej Hlaváč. Hrají: Dorota Bílá (Dorotka), Silvia Halušicová (Silvie), Robin Horký (Johann), Jarka Bučincová (Jarka), Mária Bílá (matka), Jozef Karala (Ďodík), Vašek Peroutka (Vašek), Petr Kropáček (Kropi), Horst Wachter (Pepek). V kinech od 15. listopadu 2012.