Jako kdyby s odporem vyvrhoval chrchle. A jinou písní zas začaroval posluchače do Středozemě. Takhle si pamatujeme harmonikáře Jima Čerta na folkovém festivalu Lipnice v září 1988. Uhrančivý písničkář, proslulý též spoluprací s StB, dnes slaví narozeniny. V tentýž den, jako „Vítězný únor“ roku 1948. Symbolické střetnutí tématem Vizinovin.
Vizinoviny: „Vítězný únor“ i Čert slaví
Historik Michal Pullman přišel s provokující tezí, že historii píší vítězové a že tedy československé dějiny do roku 1989 vnímáme v oficiálním podání dneška poněkud černobíle. Buďto Lidové milice, Brežněv a vojenské přehlídky na Rudém náměstí na jedné straně, nebo Charta 77 na straně druhé a nic mezi tím. Tématem dnešních Vizinovin je tedy orální historie. Ryze subjektivní popis jednoho okamžiku.
Uhranutí jsme poslouchali songy Jima Čerta pod pódiem festivalu v Lipnici v září 1988. Během koncertu se stala neobyčejná věc – moderující Jan Rejžek přivedl na pódium nečekaného hosta. Tak tohle je ten Václav Havel?
Proč na to vzpomínat? Jako kdyby Pullman svou teorií trefil právě do tohoto okamžiku. Havel, ten nenápadný člověk v zelené vojenské bundě, bude jednou prezident. Ďábelský písničkář s harmonikou bude jednou v opovržení pro vědomou a aktivní spolupráci s tajnými. Běda tomu, skrze koho pokušení přichází, tedy běda fízlům – nebýt tajných a lámání charakterů, nebyl by Jim Čert a další podobní v opovržení, zatímco na bývalé důstojníky StB, ty šedé a zaměnitelné tváře, si dnes málokdo ukazuje prstem.
K tomu jediná poznámka. Básníka a bývalého vězně přesvědčení I. M. Jirouse bylo ještě nedlouho před smrtí vídat na Letné. Chodil hrát s Jimem Čertem karty. Když mu to kdosi vytkl, že se paktuje s agentem, odpověďěl evangelijním „kdo jsi bez viny, první hoď kamenem“. Tolik k radikálnímu vidění světa před rokem 1989 a po něm.
Pro ty, kdo zažili 80. léta v adolescenci a nebyli funkcionáři SSM, to skutečně nebyla doba černé ani bílé barvy. Spíš mazlavého povrchu, kterým byla potažena i populární hudba v rádiích a televizi. To, co tak radikálně začalo 25. února 1948 a pokračovalo lágry, zavíráním klášterů, exilem a srpnem 1968, mělo svou měkkou perestrojkovou variantu. Namísto Velkého bratra spíše Velká sestra, pečující, starostlivá a sentimentální, jak ty Knoflíky lásky. Téma už vyčerpávajícím způsobem jakési léčby post-traumatického syndromu zpracoval DJ Ondřej Štindl ve své sérii Strašidelný zámek na Rádiu 1. Zde jen pár dodatků.
Tento díl Majora Zemana se „starým Brůnou“ bez přehánění ovlivnil imaginaci celé dospívající generace. Za povšimnutí stojí znělka, dílo bez přehánění geniálního skladatele Zdeňka Lišky. Pro Pullmannovu tezi o vyhroceném „černobílismu“ svědčí i to, že snad jako indiskrétnost nebyla tato famózní znělka jako dílo uvedena v 58 minut trvajícím dokumentu z roku 2000. Vytěsněno. Nehodí se.
Opakem je jízlivé připomínání pop hvězdám, jak kdysi „sloužily totalitnímu režimu“. Radikální vidění světa je v takovém sousloví jako nálepka z jiné doby. Herci a zpěváci u nás mají „privilegované“ postavení. V redakcích se jim někdy přezdívá „známé ksichty“ a vítané je jejich vyjádření k čemukoli. V obyčejných, klidných dobách ukazují kuchyň, nového partnera, případně odpovídají na dotaz „jak se vám nová role hrála“. V těžkých dobách jsou čímsi na způsob divize Blanických rytířů, svědomím národa. Těžká role a nejméně vděčné je, že při ní je na hrajícího neustále dobře vidět. Zde jeden z koncertů ve Slaném, Karel, kozáci a Kubáň, nikoliv ovšem jako zastávka tramvaje v pražských Vršovicích.
Dneska už je to poněkud k smíchu. Třeba tenhle bubeník kdysi, v kolaborantském období jinak fantastického časopisu Melodie, tvrdil, že jeho velkým vzorem je John Bonham, ta „mlátička“ z Led Zeppelin. No, poznali byste to?
Na konec krátkého, neobjektivního průvodce nedávnou historií v den Února 1948, ještě jedna, bez ironie ohromující nahrávka. Kromě nebohého zpěváka (co se muselo stát, že s písní souhlasil a nazpíval ji?) tu na tehdejší dobu hraje studiová kapela skvělé funky. A kdybychom se chtěli ušklíbnout tomu přirovnání ke Goebbelsovi v textu z pohledu dneška – kdy se naposledy někdo vytasil s podobnou analogií z dob třetí říše? A není to náhodou stále ještě ministr současné vlády?