Praha - Politik a vědec v osamění, takový je podtitul nové knihy o jedné z nejrozporuplnějších osobností minulého století - Zdeňku Nejedlém. Přes tři roky ji psal historik Jiří Křesťan z Národního archivu. Litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý, který zemřel 9. března 1962, po druhé světové válce výrazně ovlivnil českou kulturu i školství. A podle pamětníků nebylo jeho dědictví právě pozitivní. Dokonce ještě v době komunistického režimu na něj neexistoval jednoznačný oficiální názor - od počáteční glorifikace jeho díla a myšlenek přes podceňování a přezírání až po opětovné vyzdvihování.
Zdeněk Nejedlý patřil mezi ty nejnadanější a zároveň nejkontroverznější. Vzdělanci, který se stal stalinistou, bylo přezdíváno rudý dědek. Sympatie ke komunismu měl už za první republiky, kdy zároveň ale rozepsal dílo o T. G. Masarykovi. „Měl potřebu splynout s politickým hnutím a najít v něm nějakou jednoduchou pravdu,“ řekl o něm autor knížky Jiří Křesťan.
Jeho čas přišel po únoru 48, kdy se stal ministrem školství. Prosadil pokrokový zákon o jednotné škole a vzniku pedagogických fakult. Stejně jako se od května 1945 do února 1948 rozhodovalo o charakteru republiky, rozhodovalo se v té době i o charakteru kultury a školství. A právě Nejedlý v tomto procesu hrál významnou roli. Snažil se zpřístupnit vzdělání všem vrstvám obyvatelstva. S jeho jménem je pak spojena nejen školská reforma z roku 1948, která zavedla tzv. jednotnou školu, ale také čistky na vysokých školách.
Na vysokých, ale i středních školách, pak vycházely učebnice poplatné době i Zdeňku Nejedlému - to, že husité byli předchůdci komunistů, se učilo až do roku 89. Přitom ale Nejedlý bránil sovětizaci školství, v roce 1953 proto musel z funkce odejít. Z jeho deníků je čitelné, jak se v době politických procesů bál. „On poznal, jaký je stalinismus, jaký je krutý, když pobýval v Sovětském svazu za války a viděl, jak tam popravují,“ řekl Křesťan.
Nejedlého citáty
„Pakliže nám kapitalisté zboří naší Prahu, postavíme si Prahu novou, nejlépe poblíž Moskvy.“
„K národní hudbě jest zapotřebí osobnosti zcela jiné než takové, jež ve chvíli největšího utrpení českého národa přijímala od rakouské vlády spolu s klerikálními a německými zrádci české věci rakouské řády. Pro takovou osobnost není v tomto (národním) ovzduší místa, i kdyby se nyní sebevíce zdobila trikolorou.“ (o Josefu Sukovi)
Smetanu vynášel do nebes, Dvořáka nesnášel
Absolvent historie a estetiky na pražské filozofické fakultě přitom patřil na počátku 20. století mezi nadějné mladé vzdělance, řadil se dokonce k uznávaným levicovým kritikům a komentátorům české politiky, vědy a kultury. Už v roce 1909 se Nejedlý - v pouhých 31 letech - stal mimořádným profesorem Univerzity Karlovy, postupně se ale začaly stále více projevovat negativní rysy jeho povahy, mezi které patřila zejména až patologická ješitnost.
Zdeněk Nejedlý proslul sklonem k subjektivnímu vidění světa, které se prosazovalo i v jeho práci. Nejznámější je to v souvislosti s Bedřichem Smetanou, jehož Nejedlý vynášel do nebes, zatímco ve světě uznávanějšího Antonína Dvořáka zatracoval. Pamětníci přitom uvádějí, že Nejedlý - ačkoli vedl na pražské filozofii katedru hudební vědy - se v hudbě moc nevyznal. „Pan profesor je v hudební vědě naprostý diletant, který si plete základní pojmy,“ tvrdil například skladatel Ladislav Vycpálek. Historku, jak Nejedlý chodil Dvořákovi za dcerou a skladatel ho vyhnal, ale dopisy Dvořákova syna vyvracejí.
Nejedlý se stal terčem známých vtipů
- Jeho nedokončená díla ironizoval fiktivní epitaf: „Zde leží Zdeněk Nejedlý první díl…“
- Po válce se také říkalo, že by bylo třeba více „jedlého“ a méně „Nejedlého“.
- Z let padesátých: Nejedlý šel po Václaváku v parném létě v plášti a s deštníkem. Student: Pane profesore, vždyť neprší! To nevadí, ale v Moskvě prší.
- Role nejmenovaného ministra školství, zřetelně znázorňujícího Zdeňka Nejedlého, se ve filmu Skřivánci na niti bravurním způsobem zhostil Vladimír Šmeral.
Nejedlý prosadil Realistické divadlo, sloužící společenské realitě
Divadlo za éry Zdeňka Nejedlého muselo zavádět metody sovětského divadelního teoretika Stanislavského. Podle jeho metody museli herci hrát tak, jako by ani nešlo o divadlo a umění, ale o skutečný život. V představách uplatňovatelů Stanislavského metody mělo ale jít o život, ve kterém bude vyznávána socialistická ideologie. Autor, režisér a herec musel objektivně dané a nezměnitelné společenské realitě sloužit. V Praze za tím účelem dokonce vzniklo Realistické divadlo.
Se svými častými projevy o všem a ke všemu se postupně stával nesnášenlivým starcem a terčem posměchu. Dožil jako ministr bez portfeje a šéf Československé akademie věd. Ve svém díle se zabýval celou řadou osobností (Jirásek, Němcová) a otázek českých politických a kulturních dějin (husitství, národní obrození, spor o smysl českých dějin aj.).
