Zemřela výtvarnice Šimotová. Ve světě umění zanechala hlubokou stopu

Praha - Zemřela česká výtvarnice Adriena Šimotová. Bylo jí osmdesát sedm let. Šimotová měla netradiční umělecké postupy, zpracovávala hlavně textil a papír. Její obrazy jsou k vidění třeba v Tokiu, Paříži nebo Stockholmu. Smutnou zprávu potvrdila rodina. ČT art odvysílá dnes od 22:50 Život malířky a grafičky Adrieny Šimotové v pohledu Jaroslava Brabce.

Adriena Šimotová patří mezi významné představitele výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století. Narodila se 6. srpna 1926 v Praze. Vystudovala grafickou střední školu a Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru profesora Josefa Kaplického, kde se také seznámila se svým mužem. Od šedesátých let patřila mezi umělce kolem skupiny UB 12, Nové skupiny a obnovené Umělecké besedy.

Lyrické obrazy z šedesátých let byly blízké informelu. Malovala figurální náměty, zabývala se také krajinou, později se však definitivně obrátila k figuře. V sedmdesátých letech znamenala velký zlom v jejím osobním i tvůrčím životě smrt manžela, malíře Jiřího Johna (1923 až 1972). Později ji silně zasáhla také smrt syna.

„To vše se projevilo v mé práci narůstáním metafyzického rozměru. Dokonce by se dalo hovořit o určité spirituálnosti,“ říkala Šimotová. „Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný. A to není málo.“

Na plovárně s Adrienou Šimotovou a další videa:

Video Na plovárně s Adrienou Šimotovou
video

Na plovárně s Adrienou Šimotovou

Na plovárně s Adrienou Šimotovou

19/5

Jiří Šetlík: Dílo Šimotové není módní, ale prožité

Dokument Moje 20. století

Zemřela Adriena Šimotová

Opustila klasickou malířskou techniku, jako základní výrazový prostředek zvolila přímý fyzický dotek. „Měla jsem pocit, že do toho musím vstoupit celým tělem,“ popsala svůj nový styl. Pracovala tak s textilem i papírem, který prořezávala, muchlala, různě drásala a tvarovala. Vznikly tak křehké papírové sochy: obtisky tváře, dlaní, chodidel i celého těla a závěsné reliéfy, které se skládají z mnoha vrstev průsvitného papíru.

Možnosti vlastního těla

V jejích dílech lze nalézt podobenství pomíjivosti bytí, věcí a vztahů, nepřetržitost času, nekompromisní ztvárnění lidského tématu. Jde o bytostně existenciální dílo soustavně se zabývající situací člověka. Přestože v posledních letech byla Šimotová limitována možnostmi svého těla, tvořit nepřestávala, stále vznikaly nové práce zobrazující lidské tělo, tím jemnější a niternější, čím těžší bylo pro autorku se pohybovat.

Její nová tvorba měla ohlas a stala se jednou z přelomových výtvarných událostí konce osmdesátých let. Za minulého režimu však neměla Šimotová moc příležitostí a oficiálně takřka nevystavovala. V těžké době jí pomohl zájem v zahraničí, kde si získala jméno i řadu ocenění na mezinárodních soutěžích. Roku 1970 dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii, roku 1979 velkou cenu na bienále v Lublani.

Šimotová je jednou z mála českých umělců, jejichž tvorba je součástí sbírek pařížského Muzea moderního umění, známého Centre Georges Pompidou. V roce 1991 byla vyznamenána francouzským Rytířským řádem za literaturu a umění. Později byla oceněna i doma, v roce 1997 převzala medaili Za zásluhy, roku 2005 Cenu ministerstva kultury.