Praha - Tvorbu legendární umělecké dvojice a ředitelů Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu představuje výstava v pražském Topičově salonu. Dvě výrazné umělecké osobnosti a zároveň dva životní přátelé Karel Nepraš a Jan Steklík se dvanáct let po Neprašově smrti symbolicky znovu setkávají.
Kurátoři Ilona Víchová a Ludvík Ševeček společnou přehlídku prací Karla Nepraše (1932 až 2002) a pětasedmdesátiletého Jana Steklíka nazvali Navzájem. Hostem výstavy se na pozvání Steklíka stala i německá umělkyně Annegret Heinlová (1946), jež s oběma umělci na přelomu století často vystavovala a představila jejich tvorbu v Německu.
Nedopalky, účtenky, pivní tácky
Poprvé se Steklík a Nepraš setkali v roce 1960 v ateliéru Jana Koblasy. Již v té době se kolem nich formovalo nekonvenční umělecké hnutí. Samotná Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu vznikla patrně v roce 1963, na jednom z pravidelných sezení zakládajících členů v někdejší hospodě U Křížovníků v Praze.
Kromě výtvarníků (Naděžda Plíšková, Zbyšek Sion, Otakar Slavík, Rudolf Němec, Aleš Lamr) se tam pravidelně scházeli i teoretici (Jan Kříž, Eugen Brikcius, Vladimír Borecký, Ivan Martin Jirous, Věra Jirousová, Josef Kroutvor) i příslušníci undergroundu. Aktivity Křížovníků se vesměs odvíjely v netradičních prostředích, především v hospodách. „Seděli v restauračních zařízeních, kde čerpali inspiraci, takže v některých papírech Honzy Steklíka můžeme nacházet nedopalky, účtenky nebo pivní tácky,“ říká kurátorka Ilona Víchová. Scházeli se však také na cestách přírodou nebo k památkám.
Ono se to dělá nějak samo
Z tvorby Karla Nepraše jsou nejznámější jeho plastiky, nejčastěji figurativní, z nichž na diváky srší ironie a sarkasmus. Na současné výstavě je doplňují také práce z posledního roku umělcova života, intimnější kompozice z drátů. Tvorba Jana Steklíka měla blízko k informelu, vytvářel také křehké kresebné kompozice s prvky koláže, s propalovanými místy a nedopalky cigaret, s natrháváním papíru nebo kresebnými texturami. Na výstavě je doplňuje třeba fotodokumentace jedné z landartových akcí nebo soubor maleb.
„Honza, a to je na něm hezký, i když je ješita starej, tak se netlačí za každou cenu tak dopředu, dělá si to své pro sebe,“ říkal o Steklíkovi Nepraš. „Já tomu fakt ani nerozumím, proč to vůbec dělám, ono se to dělá nějak samo, já jenom pohybuju rukou,“ říkal o svém díle sám Steklík. Na výstavě je k vidění také jeho portrét Nepraše, který vytvořil pět let po přítelově smrti. Na Neprašův oblíbený materiál trubky jako by nasadil své brýle. Dva přátelé zůstávají i dnes spoluřediteli jedné vynikající výtvarné grotesky.
