V prvním díle našeho speciálu jsme si představili pětici hudebníků z oblasti severní Afriky a Blízkého východu. V díle druhém přichází na přetřes puls egyptského electro chaabi či jiným slovem mahraganatu, ukážeme si také jednu z nejpopulárnějších kapel z oblasti Mashrou’ Leila nebo videosérii mapující současnou scénu íránských elektronických producentů.
Electro chaabi a alžírský pop. Hudba severu Afriky a Blízkého východu 2
EEK feat. Islam Chipsy a electro chaabi
Nikdo nehraje na klávesy tak jako Islam Chipsy. Nejde přitom jen o fyzický styl hraní, kdy jeho údery do klávesnice snesou oprávněné přirovnání k úderům vypůjčeným z karate. Dává smysl mluvit zde o hudební virtuozitě – Chipsy střídá projekty, stylové odnože, tempo jeho hraní je ohromující, konstantně strhující.
Poprvé o sobě dal vědět díky videím, které byly namátkou nahrávány na youtube a které pomohly dát představu, co to tzv. electro chaabi či jiným slovem mahraganat vlastně vůbec je. Paralela se dá směřovat k ostrovnímu grimeu – pracuje se zde s kulometnou flow rapperů, kteří se snaží udržet na hyperrychlých beatech svých producentů. Brzy však vyšlo najevo, že Chipsy se od ostatních, o nichž bude řeč níže, v lecčems liší. Sám ostatně říká, že není žádným velkým fanouškem svých producentských kolegů. Chipsy tak vystupuje v triu spolu s dvěma perfektně sehranými bubeníky (těžko uvěřit, že občas hrají i s páskami přes oči) a jeho hudba je tak pohlcují, že si vystačí i bez hlasové stopy. Kromě videí lze zvuk Islam Chipsyho zkoumat i na živé nahrávce Live at the Cairo High Cinema Institute (Nashazphone, 2014).
Tiesto, Snoop Dogg nebo Daft Punk – takto vyjmenovávají své vzory a ikony ostatní producenti electro chaabi/mahraganatu. Dělají však něco mnohem zajímavějšího než, alespoň v současné době, celá trojice zmíněných. Na rozdíl od Islam Chipsyho nejsou klasicky vzdělanými hudebníky, ve své tvorbě využívají levných softwarů jako Auto-Tune nebo FruityLoops a jejich hudbě dominuje překotná flow rapperů. „Arénou“ pro vystoupení jsou svatební slavnosti, které se stávají obrovskými večírky pro stovky lidí. V jistém slova smyslu se tímto stává jejich tvorba politickou – ne proto, že by ve svých textech zmiňovali nespravedlnosti egyptského režimu nebo společenskou nerovnost, spíše z toho důvodu, že jednoduše říkají: jsme tady a chceme se, přeze všechno, co se u nás děje, bavit. Mezi hvězdné producenty stále populárnějšího stylu patří Amr 7a7a nebo Figo, mezi rappery vévodí charismatický Sadat či duo Oka & Ortega.
Dobrou vstupní bránou do světa bujícího electro chaabi je série článků na serveru The Quietus, jehož redaktor psal takříkajíc přímo z místa, tedy z Káhiry a El-Salaam. Z iniciativy rádiové stanice Rinse FM pak došlo také k „výměnnému pobytu“, kdy spolu navzájem spolupracovali hlavní postavy jak z egyptské, tak britské (Kode 9, Pinch, Mumdance) elektronické scény. Část jejich ostrovního výletu zachycuje toto bez přehánění fantasticky svěží vystoupení z Boiler Room.
Libanonská pětice Mashrou’ Leila je v oblasti Blízkého východu známým jménem. Platí to ale čím dál více i o západním světě. Skupina se vůbec jako první z regionu objevila na obálce časopisu Rolling Stone, její facebookový profil pomalu atakuje čtvrtmilionovou mez a vlastní fanoušci mezi sebou pro vydání zatím posledního alba Raasuk (s/r, 2013) vybrali takřka milion a půl. Kde se vzala popularita kapely složené z bývalých studentů bejrútské univerzity, na jejíž koncert dorazil i tehdejší libanonský premiér (a odešel rozhořčen texty po půlhodině)?
Mashrou' Leila
Důležitost kapely vnímají i lidé, kteří třeba nutně nesouzní přímo s jejich hudební tvorbou. Těžko si totiž v současné době představit něco méně provokativního než indie pop protkaný tradiční lidovou tvorbou a jejími postupy. Za stávající situace v Libanonu, tedy alespoň té hudební s DJs pouštějícími laciný trance a plejádou silikonových hvězdiček, však představují alespoň jasnou identitu vycházející ze zřetelných kořenů – a ne derivát odjinud. Slovo jako identita pak dostává další význam, pokud přijde řada na texty zpěváka Hameda Sinnoa. Ten se otevřeně hlásí ke své gay orientaci, kterou vtělil do jedné z nejdůležitějších skladeb skupiny Shem-el Yasmine o nemožnosti přijít s partnerem před své rodiče. V jiných textech tepe stávající libanonský establishment („kdykoliv se začneš ptát / umlčí tě svými slogany“), což dodává určitý kontrapunkt k patrně nejpopovějšímu hitu skupiny Lil Watan.
„Chtěli jsme dělat hudbu, kterou bychom sami chtěli slyšet znít z našeho města. Tak jednoduché to bylo,“ říká skupina ve zmíněném časopisu Rolling Stone. Jsou to nicméně hlavně věty v ní a otevřenost, s níž kapela na veřejnosti vystupuje. Používat svou popularitu pro reflexi témat jako je sociální nerovnost či láska mezi stejným pohlavím má smysl nejen v arabském světě.
PUSH Electronic Music Sessions
Slovenskou hudební scénu v poslední době dokumentuje projekt The Blank Stare, který ukazuje formou videí z vystoupení i krátkých rozhovorů současné elektronické a experimentální projekty. Kolektiv PUSH se pokouší o něco obdobného – zachycuje živé hraní pro změnu íranských producentů. V různých prostředích své skladby hrají producenti, jejichž tvorba sahá od ztišené, ambientní elektroniky až po pravidelný techno beat.
Jedním ze zachycených hudebníků je pak Siavash Amini, který nedávno vydal své první album na zahraničním labelu, mexických Umor Rex. Aminiho Til Human Voices Wake Us (Umor Rex, 2014) je přímo ovlivněno dílem básníka T. S. Eliota: z jeho Písně lásky J. Alfreda Prufrocka ostatně pochází sám název. Skladby tu jsou chladné, odtažité, s podtónem tichých útrap a touhy. Amini sám je poté v trochu schizofrenní situaci, neboť se kvůli panující blokádě nemůže dostat k fyzické podobě své desky: mexické vydavatelství se mu je už dvakrát neúspěšně snažilo poslat. Pokusy nicméně pokračují.
Turecký producent Gantz je poměrně podnětně se profilujícím producentem a organizátorem hudebního života v Istanbulu, kde stojí za večírky v prestižním klubu PIXIE. Před několika měsíci mu také vyšla fantasticky temná věc Rising, na níž spolupracoval s El Mahdy Jr. (viz první díl našeho speciálu). To však není hlavní důvod zařazení do tohoto výčtu. Gantz totiž na své soundcloudovém profilu také zveřejnil nyní již dvoudílnou mixtape Sounds of Istanbul, na níž zní skladby pro ne-tureckého posluchače prakticky neznámých jmen.
Slyšíme hutné plochy, které by někomu mohly evokovat třeba tvorbu některých jmen ostrovního kolektivu Young Echo, například Vessela. Producenti však nepracují pouze s beaty, fascinující je sledovat i jejich práci s ústřižky hlasů – vzniklé kolážovité motanice s notně hlubokou basovou linkou patří k tomu nejčerstvějšímu, co lze v podobném ranku slyšet. Za zvážení stojí především producenti Da Poet, 2/5 BZ nebo Grup Ses Beats.
Vydavatelství Sublime Frequencies
Sublime Frequencies je seattleské vydavatelství, z poloviny vedené členem stěžejních Sun City Girls a káhirským rezidentem Alanem Bishopem. Specialitu tohoto labelu tvoří nahrávky z různých oblastí světa, od jihovýchodní Asie po Blízký východ. Rozpětí je to vskutku ohromující – jen v poslední době zde vyšly kompilace hudby z Nigeru, alžírský pop ze 70. let či Choubi Choubi! zaměřující se na nahrávky z Iráku. A to je jen špička atraktivního ledovce.
Zvlášť kompilace 1970s Algerian Folk & Pop (Sublime Frequencies, 2014) si zaslouží pozornost, a to nejen díky fantastickému obalu samotné desky. Jde o hudbu 45 rpm singlů, která vznikala v době velkých společenských i hospodářských změn v Alžírsku. Skupiny a interpreti zařazení na kompilaci šéfem výše zmíněného labelu Nashazphone Hichamem Chadlym žili v neuspořádané, v lecčems převratné době. Jejich skladby to dokreslují.
