Před třiceti lety, kdy se „budování socialismu“ měnilo na zrod kapitalismu, měla centrální banka ve svých zásobách jednohaléře i tříkoruny. Začátkem října 1989 se objevila bankovka s portrétem Klementa Gottwalda, což tehdy vyvolalo vlnu nevole. Stokorunu někteří lidé poškozovali, připisovali hanlivé nápisy, vypichovali na kresbě oči nebo je červeně zabarvovali. „Samet“ zkrátka znamenal velké změny i pro bankovky: některé skončily, jiné se ani nestačily objevit na trhu.
Hliníkový jednohaléř býval nejmenší mincí, která v době komunistické éry existovala. Jak poznamenává ve svém blogu hlavní metodik ochrany platidel České národní banky (ČNB) Jaroslav Moravec, šlo o poslední pozůstatek emise mincí připravených pro nechvalně známou peněžní reformu v roce 1953 z důvodu utajení v Sovětském svazu, v mincovně v Leningradu.
Ačkoliv haléř se v peněžním oběhu již mnoho let neuplatňoval a naposledy byl pro reálný oběh ražen v roce 1963, Státní banka československá musela udržovat jeho zásoby. Jednak pro hotovostní vyrovnání některých plateb, jako například za dodávky elektřiny, a jednak k naplnění rozšířeného názoru, že pokud se koruna dělí na sto haléřů, musí existovat i haléř, upřesnil Moravec.
Sestava mincí byla v době před listopadem stabilizovaná, i když jednotlivé kusy pocházely ze čtyř různých emisí z období 50. až 70. let, a byla proto technicky a výtvarně nejednotná. Kromě zmíněných jednohaléřů existovaly hliníkové pětihaléře a desetihaléře, mosazné dvacetihaléře a mědiniklové padesátihaléře ražené podle výtvarně jednotných návrhů Františka Davida. Ty se zavedly v 70. letech právě jako náhrada za původní mince emise 1953.
„Koruna z hliníkového bronzu ražená podle nadčasového návrhu budoucí autorky památníku dětských obětí války v Lidicích Marie Uchytilové-Kučové s ženou sázející lípu se stala přirozeným symbolem československé socialistické měny. Stejně jako koruna Otakara Španiela z roku 1922 byla symbolem československé prvorepublikové měny a koruna Jarmily Truhlíkové-Spěvákové je symbolem současné české měny,“ připomíná na svém blogu metodik ochrany platidel ČNB Moravec.
Stejně jako haléř pak koruna platila od svého zavedení až do roku 1993 s třemi různými státními znaky na lícní straně – malým z roku 1920, „socialistickým“ z roku 1960 i „federativním“ z roku 1990.
„Zneužívaná“ tříkoruna
V té době existovala také tříkoruna, která se však stala velmi rychle „nežádoucí“. V Německé spolkové republice se hojně zneužívala v mincovních automatech, její parametry byly totiž téměř shodné s parametry západoněmecké marky. A tak ji nahradila v roce 1972 mědiniklová dvoukoruna Josefa Nálepy.
Nejvyšší nominální hodnotou však byla ve formě mince od roku 1966 v éře socialismu mědiniklová pětikoruna Jiřího Harcuby, postihovaného v 70. letech za politické postoje zákazy realizace pamětních mincí. Přesto se udržela v oběhu po celou dobu normalizace. Důvodem byla i tichá dohoda Státní banky československé a federálního ministerstva financí.
Jak připomíná na blogu Moravec, připravovala se také desetikorunová mince, která by obíhala spolu s desetikorunovou bankovkou a časem ji z ekonomických důvodů (podstatně delší životnost při srovnatelné výrobní ceně) nahradila. K jejímu vydání však došlo až v říjnu 1990 po změně názvu státu a státního znaku.
Bankovka, která se nedostala do oběhu: pětistovka s motivem dívky
S bankovkami to bylo před rokem 1989 poněkud složitější. Zrovna totiž probíhala dlouho připravovaná obměna všech nominálních hodnot. Z bankovek 60. a 70. let byly ještě platné modrá dvacetikoruna vzoru 1970 s Janem Žižkou, červená padesátikoruna vzoru 1964 s rudoarmějcem a partyzánem, zelená stokoruna vzoru 1961 s hutníkem a zemědělskou dělnicí a pochopitelně hnědofialová pětisetkoruna vzoru 1973 s vojáky a lidovými bojovníky Slovenského národního povstání, která nebyla nikdy obměněna.
Naopak už neplatila (ale byla stále vyměnitelná) hnědá desetikoruna s dvěma mičurinkami, stažená v polovině roku 1988.
Výměna zmíněných vzorů probíhala od roku 1985, a to za novou soustavu jednotného výtvarného a technického řešení, známou podle tvůrce výtvarných návrhů jako „emise Albína Brunovského“. V letech 1985 až 1989 byly postupně vydány i modrá tisícikoruna vzoru 1985 s Bedřichem Smetanou, hnědá desetikoruna vzoru 1986 s P. O. Hviezdoslavem, červená padesátikoruna vzoru 1987 s Ľudovítem Štúrem nebo modrá dvacetikoruna vzoru 1988 s J. A. Komenským.
A z této éry pochází i nechvalně známá zelená stokoruna vzoru 1989 s Klementem Gottwaldem. Novou emisi měla završit hnědofialová pětisetkoruna s motivem Slovenského národního povstání, k jejímu dokončení a vydání však už po společenských změnách nedošlo.
Tato jediná bankovka nenesla portrét historické nebo politické osobnosti, ale byl na ní portrét dívky, která symbolizovala svobodu, námětem mělo být Slovenské národní povstání. Práce na této bankovce byly pozastaveny v roce 1990, dodnes se ale zachoval její návrh.
V době socialistické éry bylo při tvorbě československé emise bankovek běžnou praxí střídání českých a slovenských nominálů. Podstatnou změnou při přípravě návrhů byla právě zmíněná emise Brunovského z roku 1983. Brunovský byl totiž prvním slovenským výtvarníkem, který měl možnost vytvořit ucelenou řadu návrhů emise platidel. Jeho profese ilustrátora knih se odrazila i na zpracování bankovek, které jsou známé svou pestrostí a sytostí barev.
Emise Albína Brunovského byla však podle hlavního metodika ochrany platidel ČNB Moravce nejen mimořádným výtvarným dílem slovenského umělce, ale i nejlepším příkladem dokonalého grafického zpracování uměleckých návrhů pro specifický bankovkový tisk, přestože na něj nemohl být použit v té době již potřebný papír s lokalizovaným vodoznakem a ochranným proužkem.
„Vedoucí litograf atelieru Státní tiskárny cenin Ladislav Škarban pracoval se svými kolegy postupy, které již v té době mohly být považovány za zastaralé a překonané. Technikou ruční kresby na skleněných deskách se však docílilo výsledku, který pravděpodobně nebude nikdy překonán. Současně byly využity i staré litografické stroje konstrukčního stáří kolem osmdesáti let. Jedná se o poslední vynikající použití těchto strojů, možná i ve světovém měřítku, jelikož jejich práce byla již tehdy nahrazována výpočetní technikou,“ poznamenává na blogu Moravec.
Obrazově jsou kromě gilošů (ochranné prvky pro nejrůznější ceniny, diplomy a další dokumenty – pozn. redakce) na všech hodnotách nejzajímavějším prvkem lipové snítky na lícní straně stokoruny provedené plochým reliéfem.
K přípravě byl použit gilošovací a reliéfovací stroj rakouského systému, model roku 1910, který byl zakoupen pro gilošovací oddělení Tiskárny státovek Bankovního úřadu ministerstva financí (záhy přeměněné na Tiskárnu bankovek Národní banky Československé – pozn. redakce) v roce 1924.
Nejznámější stokoruna platila téměř 31 let
Známá a nechtěná stokorunová bankovka s portrétem Klementa Gottwalda z roku 1989 byla nakonec v oběhu pouhých 15 měsíců. Občané ji na protest proti komunistickému režimu – a především kvůli jeho představiteli – různými způsoby poškozovali a znehodnocovali, přestože neriskovali jen odebrání bankovek bez náhrady peněžní hodnoty, ale také zavedení vyšetřování Veřejné bezpečnosti, respektive vzhledem k motivu a způsobu poškození i Státní bezpečnosti, ke kterému skutečně na krátkou dobu došlo, připomněl Moravec. A mnozí také žádali, aby se vrátil stále platný starší vzor bankovky z roku 1961 nebo skladba jiných nominálů.
Jiní se rozhodli pro veřejné vystoupení a 25. října 1989 proti jejímu vydání protestovalo asi dvě stě občanů v horní části Václavského náměstí v Praze.
Poškozování peněz s politickým motivem nebylo nicméně ničím novým. Z doby normalizace lze připomenout pětikorunové mince s rytecky odstraněným komunistickým symbolem, pětihrotou hvězdou nad hlavou českého lva ve státním znaku nebo stokorunové bankovky s černým otiskem pryžového razítka „Žádná raketa není mírová“. Tímto heslem vystupovala od roku 1983 Charta 77 a Nezávislé mírové sdružení ve spolupráci s několika zahraničními mírovými organizacemi proti rozmístění sovětských balistických raket středního doletu na území Československa.
Poškozené stokoruny vzoru 1989 se před listopadovými událostmi vyskytovaly zejména s vypíchanýma a červeně zabarvenýma očima a hanlivými nápisy. Po sametové revoluci se objevovaly spíše nápisy posměšné a žertovné.
„Státní orgány pochopitelně neměly zájem na přílišném rozšiřování souvisejících informací, a tak Státní banka československá poškozené exempláře v počtu kolem sta kusů v tichosti vyměnila,“ zmiňuje Moravec.
Veřejnost se pobavila na stokoruně vlastně hned po několika dnech jejího oběhu. Pomocí čtyř přehybů rovnoběžně s delší stranou bylo možné bankovku složit tak, že se portrét Klementa Gottwalda změní v příšerku. V soudobém západoněmeckém tisku byl tento trik nazván „Schwejks Banknote“ a označen za „peněžní protest“, připomíná Moravec.
Už čtvrtého prosince 1989 se tisk této stokoruny nakonec zastavil a znovu se začala tisknout bankovka z roku 1961 od Karla Heřmana – ta se zase naopak stala nejdéle používaným českým platidlem v oběhu. Tato stokoruna platila od 1. prosince 1962 do 7. února 1993, poté jako kolkovaná do 31. srpna 1993. Tedy celkem 30 let a 9 měsíců.
Tato nejznámější bankovka je dílem neprofesionálního výtvarníka Františka Heřmana, vojáka z povolání, jeho kresba Hradčan na rubové straně se ale považuje za velmi zdařilou. „Navíc návrh byl převeden do rytin díky rytcům Státní tiskárny cenin Jindřichu Schmidtovi, Janu Mráčkovi a Ladislavu Jirkovi za použití hlubotisku na přední i zadní straně, který byl doplněn ofsetovým podtiskem,“ konstatuje mluvčí Státní tiskárny cenin Libuše Pavlíková.
Různě upravovené reprodukce skutečných bankovek i napodobeniny těch existujících vznikaly i dál během listopadových událostí a krátce po nich, a to jako koláže reprodukcí bankovek, fotografií, novinových výstřižků a ruční kresby nebo i jako kompletní ruční kresba.
„Takto vyrobené originály pak byly rozmnožovány převážně na jednobarevných elektrografických kopírkách, tedy ‚černobílých xeroxech‘, někdy i v jiné barvě než černé, což umožňovala tehdy již provozovaná zařízení s vyměnitelným barevníkem, protože plnobarevné kopírky byly v té době ještě ojedinělé.
Takto (viz výše) vypadaly upravené reprodukce padesátikoruny vzoru 1987 a stokoruny vzoru 1989 s kolážovanými portréty vysokých představitelů KSČ Miroslava Štěpána a Miloše Jakeše (některé ve vězeňském stejnokroji) vyrobené na jednobarevných kopírkách s vyměnitelným barevníkem a ručně nakreslená napodobenina smyšlené hodnoty ‚jedna jakeška‘ ve výtvarné koncepci amerických bankovek. V textech zaujme zejména parafráze někdejší doložky o hodnotovém krytí bankovek zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé ‚Toto oběživo je podloženo spoustou keců‘.
Vzácněji šlo o reprodukce vyrobené klasickými ‚mokrými‘ tiskovými technikami, konkrétně tiskem z plochy. Rozmnoženiny distribuovali jejich tvůrci jako posměšné a žertovné předměty osobám v okruhu, který dovolovala tehdejší ‚analogová‘ doba,“ zmiňuje Moravec.
Upravené reprodukce platidel vznikly i v době po ohlášení kandidatury Václava Havla na prezidenta od 10. prosince do jeho volby 29. prosince 1989.
Nejznámější je podle ČNB šest různých variant typu 245, které vyráběli a rozšiřovali členové Občanského fóra při Institutu pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně. Jsou to jednostranné černobílé elektrografické kopie lícních nebo rubových stran československých bankovek z 20. až 40. let se jménem Václava Havla, některé i s jeho fotografií a datem volby 29. prosince 1989. Na jednotné zadní straně je ručně psaná výzva ke zvolení Václava Havla prezidentem.
Tato skupina reprodukcí nebyla ale zneužitá, narozdíl od jiných, vyrobených zřejmě v souvislosti s prezidentskou volební kampaní. Jedná se o reprodukci typu 244, připomněla ČNB.
Její lícní strana je reprodukcí lícní strany stokoruny tzv. londýnské emise A s fotografií Václava Havla na místě portrétu T. G. Masaryka. Rubová strana je reprodukcí stokoruny vzoru 1961. Jeden kus byl 8. ledna 1990 vrácen číšníkem zákazníkovi při platbě útraty v restauraci Pod kaštany v Liberci. Druhý kus byl udán neznámým pachatelem při nákupu benzínu 12. dubna 1990 v Robousích u Jičína.
Výrazné změny po listopadu
Politické polistopadové změny se pak na podobě bankovek výrazně podepsaly. ČNB se rychle připravovala na emisi nových, tehdy ještě československých bankovek. Nakonec se však v roce 1992, kdy se uvažovalo o rozdělení federace na dva samostatné státy, přešlo od přípravy československých peněz k technické přípravě měnové odluky.
„Byl vypracován návrh legislativního postupu, technicko-organizační scénář měnové odluky a určen způsob informování veřejnosti, a to vše pod záštitou ČNB a tehdejší vlády. Rozhodnutí odstoupit od měnové unie se Slovenskou republikou, které padlo v lednu 1993, přineslo nebývale náročný požadavek vytvořit jakousi přechodnou měnu. Bankovky byly dočasně opatřeny kolky,“ přípomíná Pavlíková.
Novou emisi bankovek Státní tiskárna cenin připravovala už od 80. let, ale 90. léta vše urychlila. Bylo nutné přistoupit k vyššímu zabezpečení bankovek a vzhledem k politickým změnám a uvedení nového státního znaku nahradit používanou symboliku. A také doplnit nové nominály v závislosti na cenovém a mzdovém vývoji ve státě.
Česká národní banka vyhlásila neanonymní soutěž, do které byli přizváni zkušení výtvarníci. Zadání bylo jednoduché: vytvořit návrhy všech devíti nominálních hodnot bankovek, které budou tvořit jednotný celek vyjadřující vztahy českého a slovenského národa a jejich kulturní, vědecké a politické tradice. V soutěži uspěly návrhy Oldřicha Kulhánka.
Nominály zpočátku byly rozdělené na české a slovenské. V září 1992 však bylo zřejmé, že dojde k rozdělení federativního státu a následně i společné měny. Proto se pak návrhy přepracovaly na české nominály. Na jejich tisku se podílela Státní tiskárna cenin, ale z kapacitních důvodů také tiskárna v zahraničí Thomas De La Rue.
První nová bankovka v oběhu po rozdělení byla dvousetkoruna J. A. Komenského
Důležité bylo, aby bankovky byly dodány včas. Jejich vydání do oběhu nicméně zpozdily nejasnosti ohledně názvů „koruna česká“ a „Česká národní banka“. To vyjasnil až zákon České národní rady č. 6/1993 Sb. Dvousetkoruna s portrétem J. A. Komenského měla být původně v oběhu od roku 1992, kdy uplynulo 400 let od narození učitele národů. Kvůli zákonu ČNR se tak nakonec stalo 8. 2. 1993 a stala se tak první novou bankovkou v oběhu.
V květnu 1993 pak následovala tisícikoruna s portrétem Františka Palackého, v červnu byla uvolněna do oběhu stokoruna s portrétem českého krále Karla IV, následující měsíc pětisetkoruna s Boženou Němcovou. V říjnu téhož roku přišla padesátikoruna s portrétem Anežky České a v prosinci česká bankovka naopak s nejvyšší nominální hodnotou, pětitisícikoruna, věnována T. G. Masarykovi.
V dubnu 1994 doplnila řadu dvacetikoruna s Přemyslem Otakarem na lícní straně. Bankovka s hodnotou dva tisíce korun a portrétem Emy Destinové byla odložena na pozdější dobu, až od 1. 10. 1996. O vydání bankovky nejnižší nominální hodnoty deset korun se neuvažovalo vzhledem k vysokým pořizovacím nákladům a krátké životnosti.
Podle STC tak k výměně bankovek došlo ve velmi krátké době od rozdělení federativního státu, díky profesionální spolupráci mezi autorem bankovek, Českou národní bankou, Státní tiskárnou cenin a zahraniční tiskárnou v Anglii. Tyto bankovky se s občasnými úpravami především v oblasti posílení ochranných prvků používají dodnes a za pár let pomalu budou aspirovat na titul nejdéle platícího oběživa.
