To, co jíme, musí být hlavně bezpečné. Chutě se mohou lišit, jen to nesmí být zavádějící

Problém je v tom, že na českém, německém nebo rakouském trhu existují výrobky se stejným označením, nicméně složení je trochu jiné. Normy určující kvalitu potravin v jednotlivých zemích Evropské unie se totiž liší, a tak se ozývají hlasy po jejich sjednocení.

Minulá vláda premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) žádala revizi Směrnice o nekalých obchodních praktikách, ale jak již dříve uvedla eurokomisařka Věra Jourová (ANO), na potírání praktiky dvojí kvality podle ní stačí platná legislativa, jen je potřeba dát národním inspekcím jednotnou metodiku. A je také podle ní důležitý i dialog s výrobci, prodejci i spotřebitelskými organizacemi tak, aby byl vyvíjen na výrobce tlak.

Medotika měla být hotová v prvním čtvrtletí letošního roku, tak to bylo Komisí oznámeno. „Ale je důležité, aby byla otestována a mohla být použitá okamžitě a univerzálně po celém území EU,“ říká Ladislav Miko, do 31. prosince 2017 náměstek ředitele pro zdraví a bezpečnost potravin Evropské komise a vedoucí stálého zastoupení Evropské komise v SR.

Vysvětluje, že se na posuzování různých kvalit potravin používají různé metody v různých zemích a nyní je potřeba posoudit, která z nich bude univerzálně fungovat lépe, než se třeba aktuálně v dané zemi používá. „Metodiky se musí navrhnout a otestovat a to nějakou dobu trvá,“ dodává.

Důležitost zabezpečení kvality a bezpečnosti potravin zmiňuje i programové prohlášení vlády. 

Podle vedoucí Ústavu analýzy potravin a výživy VŠCHT v Praze Jany Hajšlové patří ale Česká republika zrovna k zemím, kde je bezpečnost potravin díky kvalitě dozorových orgánů dobře hlídaná.

„Často na zahraničních cestách slýchávám, jak velmi kvalitní dozorové orgány v Česku jsou. Ony chrání konzumenty i tím, že do systému rychlého varování hlásí rizika. A ze statistik vyplývá, že za zeměmi, které jsou velmi potravinářské, jako Itálie, Španělsko, tak Česká republika, byť je to malá země, je velmi aktivní, a to dokazuje dobrou úroveň naší práce Státní potravinářské a zemědělské inspekce a dalších orgánů,“ zdůrazňuje.

Hajšlová: Lidé, co dnes třeba falšují med, umí napodobit přírodu 

Za velmi užitečný považuje například web potravinynapranyri.cz. „Tam se dozvíme, které potraviny jsou nebezpečné,“ uvádí. Rozlousknout falšování medu ale podle ní bývá například poměrně složitá věc. „Stanovení pravosti medu je laboratorně relativně velmi obtížné, některá stanovení dělá třeba jen specializovaná laboratoř v Německu. Ale situace se zlepšuje, producenti už dnes vědí, že to dozorové orgány umí prokázat,“ míní.

Metody falšování jsou ale velice sofistikované, dodává. „Jsou to velice vzdělaní lidé, kteří umí napodobit i přírodu, mají enzymové reaktory a napodobují včely při produkci medu. To jsou praktiky, kdy jsme někdy o trošku pozadu,“ přiznává.

Podle Ladislava Miky je ale potřeba v případě programového prohlášení české vlády, které zdůrazňuje nutnou úplnou potravinovou soběstačnost, položit si zásadní otázku, co to vlastně konkrétně znamená. „Myslím si, že dnes v rozvinutém světě není žádný stát, který by byl plně soběstačný, co se týče produkce potravin. A ten důvod je dvojí: v našem případě jsme jednak součástí jednotného evropského trhu, a tudíž je to vždy otázka ekonomická. Tedy zda se vyplatí dotovat výrobu něčeho, co může být vyrobeno někde jinde na společném trhu levněji a efektivněji,“ říká.

Druhá věc podle něho souvisí s globalizací obchodu. Tedy tím, že většinou zemědělci produkují především to, co jim přináší největší ekonomický benefit v daných podmínkách. „A nutit je, aby pěstovali něco jiného, co se nevyplatí nebo co bude ekonomicky negativní, by znamenalo buď zabezpečit nějaký způsob dotací, což zase může narážet na pravidla jednotného trhu a taky je to docela nerozumné, pěstovat něco, co u nás dobře neroste. Takže otázka zní, zda můžeme být soběstační v těch komoditách, které u nás jsou doma, které u nás dobře rostou,“ zdůraznil. 

Miko: Je potřeba odlišit, kdy jde o kvalitu a kdy o chuť

Miko ale také uvedl, že v případě kvality potravin často splývají tři věci. První z nich je to, zda potraviny jsou bezpečné z hlediska zdraví a nejsou škodlivé – to vnímá jako základní úroveň kvality potraviny, která je garantována evropskou legislativou a i tou na národní úrovni. Druhá věc je podle něho složení potravin, tedy jaké suroviny jsou na to použité, zda jsou hodně upravované, co se tam přidává, a zda jsou suroviny čerstvé, originální a odkud pocházejí. Což je to, kam míří aktuální debata o dvojí kvalitě potravin. 

„Ta třetí úroveň je pak o tom, co komu chutná, voní, co je hezké, co mají lidé rádi. A ty tři roviny je potřeba oddělit, protože asi nikdo by nechtěl, jsem o tom přesvědčen, aby jakýkoliv zákon regulace upravoval, co má komu jak chutnat,“ říká Miko.

Podle premiéra Andreje Babiše (ANO) má ochrana českého trhu před dovozem potravin, které nemají dostatečnou kvalitu, poměrně jednoduché řešení. „Nerozumím, proč Brusel najímá marketingovou agenturu za milion euro, co ta agentura řeší, když řešení je jednoduché: měl by být zákon, který řekne, že v celé Evropě se bude vyrábět jeden druh Nutelly, a je to vyřešené,“ uvedl před časem ke kvalitě potravin.

Na příkladu Nutelly se ale ukazuje dobře i to, že jedna věc je metodika na posuzování kvality a druhá i podle Hajšlové to, že někdy konzumenti v určité zemi prostě preferují chuť, která se z výživového hlediska neodvíjí od optimálního složení, ale jsou tradičně na ní zvyklí. To platí třeba o zmíněné Nutelle. Jiný požadavek na konzistenci čokoládové pomazánky má podle Mika spotřebitel v Německu a jiný ve Francii. „To je příklad, kde je doložené, že je to z hlediska chutí opravdu na těch dvou trzích jiné,“ říká.

A dodává, že Komisi jde tak především o to,  aby byly potraviny v první řadě bezpečné a za druhé, aby suroviny, ze kterých jsou vyrobeny, byly každému známé. „Aby každý věděl, proč jsou případné rozdíly v potravinách, ty které tam jsou,“ dodal. Tedy jde o to, aby běžný spotřebitel měl dostatek informací a nebyl zmatený, proč něco, co vypadá stejně, chutnalo jinak a nepůsobilo to na něho zavádějícím způsobem. 

Jana Hajšlová připomíná, že už zhruba v roce 2011 se začalo mluvit o tom, že je potřeba vyznačit složení potravin na obale, a to čitelně, srozumitelně a jednoduše. „Po dvou letech pak byl skutečně zákon, který to nařizuje producentům, kteří distribuují potraviny. A tady je důležitá výchova spotřebitelů, protože pokud jsou informováni, pokud si sami regulují, pokud mají výběr potravin na základě dostupných informací, pak si myslím, že regulace i ve prospěch českých potravin je spontánní,“ vysvětluje.

Nový ministr zemědělství Jiří Milek (nestr. za ANO) považuje za svou prioritu kromě zmíněného zajištění bezpečnosti potravin i ochranu českého trhu před dovozem potravin, které by neměly dostatečnou kvalitu, a také zabránění dovozu zemědělských potravin za dumpingové ceny. Podle Mika je to realizovatelný sliby, má však své ale. Připomíná, že je potřeba také brát ohled na jeho uskutečnění v rámci evropoského trhu.

„Musíme si uvědomit, že celá Evropa produkuje potraviny na základě poměrně výrazných zemědělských dotací a jak se začneme bavit s celým světem o dumpingových cenách, musíme být připraveni odpovědět otázky, jak to je s naší podporou zemědělské výroby. A až ve srovnání s tím je možné vydefinovat to, co budeme považovat za dumpingové ceny,“ říká Miko.