Zuzana Marešová a Eva Erbenová jsou ženy, které přežily holocaust. Jedna před nacistickým lágrem ujela Wintonovým vlakem, druhá přežila Osvětim a pochod smrti. Za to, že o své zkušenosti s nacistickým režimem šíří osvětu, získaly ve čtvrtek ocenění. Pro pořad 168 hodin s nimi natáčela Eva Koryntová.
Eva Erbenová a Zuzana Marešová jsou jedny z posledních, co o holocaustu můžou mluvit z vlastní zkušenosti. Zuzana Marešová je takzvané Wintonovo dítě. Jako sedmiletou Židovku ji před transportem do koncentračního tábora zachránil vlak Nicholase Wintona. Se dvěma sestrami ji z Prahy odvezl do Anglie. „Já jsem byla velmi malá a člověk nevěděl, proč se to děje a proč jsem u cizích lidí, a to vzbudilo v té duši, když jste malá, velký zmatek,“ říká paní Marešová.
„To pamatujeme všichni, co ještě jsme naživu, že stojíme ve vlaku a máváme rodičům na peroně. A že plakali, to je taková vzpomínka, která nám zůstala,“ vzpomíná.
Zpátky do Československa se dostala až po válce. A to, že vlak do Anglie vypravoval Nicholas Winton, paní Marešová netušila. „Žila jsem v domnění, že jsem se tam dostala výborem pro uprchlíky a dozvěděla jsem se to až teprve po revoluci, když přijel Nicholas sem,“ vzpomíná.
Na peronu pražského Hlavního nádraží stojí památník už šest let díky jejímu úsilí. Je poctou všem rodičům, kteří své děti tenkrát poslali Wintonovým vlakem do bezpečí.
Měla odjet také, ale odmítla. Zůstala s rodiči
Wintonovým vlakem měla tenkrát odjet i Eva Erbenová. Jenže odmítla. „Mně bylo jedenáct let, a když jsem viděla kufříček a ptala jsem se, tak mamka říkala: ,Tak pojedeš do Anglie, tady nebude tak dobře a ví bůh, co tady bude.‘ Odpověděla jsem: ,Ne, ne, já zůstanu s vámi, i kdybych měla jíst dřevo,‘ to si pamatuju tu větu, ,kdybych měla jíst dřevo, já zůstanu s vámi‘.“
V roce 1941 nacisté celou rodinu Erbenových deportovali do Terezína. Pak do Osvětimi. Maminka zemřela paní Erbenové v náruči při pochodu smrti. „Nikdo z nás nevěděl, že Terezín je čekárna na smrt, nikdo, každý myslel, že válka skončí,“ vzpomíná paní Erbenová. Dodává, že její otec říkal, že Hitler nemůže žít věčně a že půjdou domů. „Atmosféra byla optimistická, nebyl to konec světa. Jenomže to tam dopadlo jinak,“ dodává.
„To, že se dočkala konce války, byl v jejím případě opravdu zázrak nebo náhoda, která se dá těžko vysvětlit,“ podotkl historik Adam Drda.
Situace v Izraeli
To, co se teď děje v Izraeli, se obou žen velmi dotýká. Eva Erbenová z něj odjela. „Toto je pánbůh? To je barbarství a proti barbarství se nedáme,“ míní Erbenová.
„Ptali se, čeho se nejvíc bojím, a já jsem řekla ,války‘, a to pořád platí,“ dodává Marešová s tím, že doufala, že se jí vyhne.
„Pro ně to je opakování něčeho, co mají v generační paměti a pořád žije dál. Strach sdělují dál, i obavu o demokracii a svobodu,“ podotýká historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Hlaváček.
Obě ženy dostaly minulý čtvrtek ocenění za to, že celý život podávaly svědectví o holocaustu – Zuzana Marešová čestné občanství Prahy 5 a Eva Erbenová cenu ministerstva zahraničních věcí Gratias agit.
„Po celý svůj život a ještě dnes aktivně sdílí svůj životní příběh člověka, který přežil holocaust, a dělá to formou knih, formou vyprávění a opravdu si zaslouží toto ocenění,“ uvedl ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti).
„Mají za sebou zkušenost s tím nejhorším zlem, které evropský a středoevropský prostor potkalo ve dvacátém století, spojuje je ta zkušenost, že se setkaly s takovou mírou násilí, nenávisti a ničení životů, že to skoro nikdo jiný nemá za sebou,“ dodává dokumentarista Adam Drda.
„Ta jejich zpráva pro budoucí generace je: ,Už nikdy více.‘ A dělají všechno pro to, aby zprostředkovaly svůj zážitek a aby lidem říkaly, že každý lidský život je hodnotný a má smysl a je potřeba ho chránit,“ podotýká ředitelka Židovského muzea v Praze Pavla Niklová.
Podle Marešové lidstvo nyní zalévá kořeny třetí války. „Neznalost zalévá kořeny, protože kdyby lidé znali, jaké to bylo, tak to rozhodně nebudou chtít znovu,“ dodává.
