O ústeckém sídlišti Mojžíř se v poslední době často mluví jako o problematickém místě, kam kvůli obavám řidičů o bezpečnost přestaly jezdit trolejbusy a jedna pizzerie tam odmítá vozit objednávky. Méně se již mluví o tom, že je to ukázka toho, jak také může fungovat realitní byznys – nebo spíše byznys s chudobou. Majitelé domů fakticky inkasují nemalé peníze od státu. Nájemné je vzhledem ke stavu bytů vysoké, ale nájemníci často neplatí ze svého – dostávají dávky, což vede k lukrativnímu byznys modelu. O bydlení v Mojžíři natáčeli pro 168 hodin Jaroslav Hroch a Eva Koryntová.
Na sídliště Mojžíř vede sice trolejbusová trať, ale trolejbusy tam od letošního léta nejezdí. Mojžíř je známý jako problematická lokalita a také jako místo, kde kvete obchod s chudobou. Nájemníci mojžířských panelákových bytů na dotaz, kolik platí, uvádějí částky, které nejsou o moc nižší než třeba nájemné na panelových sídlištích na okraji Prahy – třináct tisíc za byt 2+1, 21 tisíc za 4+1, sedm tisíc bez poplatků za 1+1…
„Ty byty nejsou v dobré kvalitě, ale platí za ně poměrně vysoké nájmy,“ shrnula sociální pracovnice Člověka v tísni Barbora Mráčková.
I přes podobné ceny ale lze s bydlením na pražských předměstích to na předměstí ústeckém sotva srovnávat. A nejde jen o omezené dopravní spojení do centra. Byty jsou ve špatném stavu. V některých nefungují sporáky, občas chybějí kličky na oknech a je třeba je zalepit páskou, aby zůstala zavřená. Sami obyvatelé panelákových bytů dávají najevo, že se jim bydlení nelíbí. „Proč bych se neodstěhovala s dětmi do čistého prostředí? Kdo by nechtěl? Jenže to nejde,“ řekla pro 168 hodin jedna z oslovených obyvatelek Mojžíře.
Podle ní nechce lidi, kteří nyní žijí v Mojžíři, nikdo jinde do nájmu. „Jakmile slyší, že jsem z Mojžíře, cikánka – zákaz všude,“ uvedla. Podle sociálního pracovníka Miroslava Brože je v Ústí nad Labem patrná „masivní etnická diskriminace“ na trhu s bydlením. „Ve většině čtvrtí Romové až na velmi vzácné výjimky nemají možnost si pronajmout standardní byt za standardní cenu,“ poukázal.
Bydlení v Mojžíři ovšem nezpříjemňuje ani podoba nájemních smluv. Podle ředitele Agentury pro sociální začleňování Martina Šimáčka jsou obyvatelé „absolutně nechránění, z měsíce na měsíc mohou skončit na ulici bez jakékoliv možnosti jít bydlet někam jinam“.
Dvanáct milionů za rok na příspěvcích na bydlení
Činži ovšem místní nájemníci – kterých je drtivá většina, přes tři čtvrtiny vlastníků mojžířských bytů v nich nežijí – vesměs neplatí ze svého. Mojžířský realitní trh je přímo navázaný na státní sociální systém. V roce 2020 vyplatil stát na příspěvcích na bydlení na sídlišti Mojžíř podle starostky obvodu Neštěmice, pod který sídliště spadá, dvanáct milionů korun. „To je strašně vysoká částka,“ podotkla starostka Yveta Tomková (Vaše Ústí).
Mojžířské byty jsou i na prodej – a tentokrát za částky nesrovnatelně nižší než v Praze: tři plus jedna za 720 tisíc, jedna plus jedna za 600 tisíc. Realitní makléři nijak neskrývají, že prodávají byty, u nichž očekávají, že je budou noví vlastníci draze pronajímat. Koupi prezentují jako zajímavou investiční příležitost.
Reportér 168 hodin, který do Mojžíře přijel jako zájemce o případnou koupi, vyslechl od makléřky slova jako: „Tam chodí štěnice i po schodech,“ i nabídku, že k bytu sežene nájemníka a za malý poplatek vše obstará. Některé byty se prodávají rovnou s nájemníky. Kde berou peníze na nájemné, je jasné. „Bude dostávat dávky. (…) Ona ty dávky bude dostávat a nám to může být jedno, protože vám se bude platit nájem,“ shrnula makléřka. Stát podle ní platí i kauci na byt.
Za strop pro nájemné v konkrétním bytě 3+1 označila dvanáct tisíc korun. „Když to dají na sociálku, tak teď na to mají tabulky,“ upozornila realitní makléřka. I tak by podle ní byl čistý zisk pro vlastníka bytu desetitisícový. Ujistila, že je prakticky vyloučeno, že by nájemníci nezaplatili, protože by jim hrozil okamžitý vyhazov. „Vyhodila jsem jednu rodinu s dětmi v půl osmé večer na ulici,“ uvedla.
Jestliže nyní se byty prodávají jako „investiční příležitost“ za stovky tisíc, podle dalšího realitního makléře byly v době, kdy v Mojžíři začal obchod s chudobou vzkvétat, ještě o řád lacinější. „Investoři tady nakupovali zadlužené byty. Kupovali to (…) úplně za směšné peníze. Nakupovali si byty třeba za padesát tisíc,“ poukázal. Zároveň dal najevo, že nikdo neočekává, že by majitelé investovali do údržby. „Za mě je lepší prostě nechat to být,“ poradil makléř.
Stát jako viník situace?
Výsledek je jasný. Zatímco v Praze je návratnost investice do bytu, který pak majitel pronajímá, až 30 let, v Mojžíři se peníze vrátí do deseti let, a to i na účet státu. „Je to propracovaný stroj, dobře promazaný stroj. Jednotliví aktéři o sobě velmi dobře vědí,“ zhodnotil situaci Martin Šimáček. A jakkoli označil takové obchodování za neetické, připustil, že je legální.
Lidé, kteří takové schéma kritizují, považují za viníky nejen ty, kdo využívají příležitosti k zajímavému, byť možná eticky problematickému výdělku. „Viníkem této situace jsou obchodníci s chudobou a samozřejmě potažmo stát,“ podotkl romský ambasador Ústeckého kraje a předseda Československé romské unie Karel Karika.
Také podle neštěmické starostky Tomkové „stát obchod s chudobou vyrobil a aktivně ho dál podporuje“.
A co považují majitelé bytů v Mojžíři za vůbec nejlepší? Mít nájemníky s postižením, respektive s opatrovníkem. „Mám tady v jedna-jedničce nesvéprávného. To je úplně nejlepší, on má opatrovníka z úřadu. Takže úřad za něj platí nájem, všechno za něj vyřizují a je klid,“ uzavřela realitní makléřka.
