Každodenní realitu v současných vyloučených lokalitách tvoří bytová nouze, nezaměstnanost či exekuce. Mnohdy v nich chybí veřejná doprava a dostat se z nich na nákup nebo třeba do školy či práce je problém. Žije v nich přes sto tisíc lidí, celkem jde více než o šest set míst po celé České republice. Pro Reportéry ČT natáčely Barbora Loudová a Silvie Kleková.
Často z původně prosperujících míst se začaly stávat vyloučené lokality kvůli průmyslovým a společenským změnám v devadesátých letech. Od té doby s tím žádná vláda nebyla schopná i přes sliby nic udělat.
Stěhují se do nich extrémně chudí lidé. Za to, jak skončili, se stydí nebo se bojí, že je ostatní odsoudí. Také proto mnozí z nich nechtějí být vidět. Sociálně vyloučené lokality se nejčastěji nachází v Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Na jejich obyvatele se leckdy na úřadech dívají skrz prsty, děti zase nepřijmou do škol či školek. Dostat se z takové lokality bývá nemožné.
Například žena z osady Železný Dvůr na Karlovarsku chtěla promluvit na kameru Reportérů ČT a zveřejnit své jméno. „Jen ať lidé vidí, jak tady žijeme,“ řekla při domlouvání rozhovoru. Po natočení si to ale rozmyslela. Začala se bát, že když ji pozná majitel místních domů, vyhodí ji i s dvěma dětmi z bytu. Prý se to tu už v minulosti stalo, když si někdo na podmínky v podnájmech veřejně stěžoval.
„Sociálně vyloučené lokality nejsou problémem krimi-bezpečnosti, nejsou
problémem nějaké nepřizpůsobivosti, ale jsou problémem bydlení. Na tom to stojí a padá,“ sděluje antropolog ze Západočeské univerzity v Plzni Petr Kupka. Podle odborníků jde o „selhání státu“, protože v těchto lokalitách dovolil obchod s chudobou v podobě vysokých komerčních nájmů.
Lidé v nouzi mají nárok na příspěvek na živobytí, příspěvek a doplatek na bydlení a jednorázové dávky hmotné nouze. Měsíčně tak mohou dostat třeba i 35 tisíc korun podle počtu lidí v domácnosti. Mnohdy se ale stává, že většinu těchto peněz zaplatí za nájem.
